1.

Úvod

2.	Syndrom vyhoření

2.1.

Fáze

2.2.

Příznaky

2.3.	Prevence a léčba

3.	Syndrom vyhoření u policistů

4.

Závěr

"1.2 Příznaky

Zvláště v poslední fázi se vyskytují tyto příznaky :
• Únava a pokles výkonu
• Deprese a úzkosti
• Poruchy paměti a soustředění
• Poruchy spánku
• Snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích
• V neposlední řadě jsou to tělesné potíže (trávicího traktu, dýchací soustavy, kardiovaskulárního systému, sexuality, atd.)

Člověk má tendenci k návyku na psychoaktivní látky, jako alkohol, tabák, léky.

1.3 Prevence a léčba

Nejlepším způsobem, jak s vyhořením bojovat, je předcházet mu dřív než člověk vyhoří.
Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci. Samozřejmě v ní má být pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v jeho životě a sociální opora, jejímiž hlavními zdroji jsou rodina, kolegové v práci, přátelé, zájmy a koníčky a celkové trávení volného času. Důležitou prevencí je péče o duševní zdraví, jež lze posilovat cestou spirituálních zdrojů, ale i jednoduchou relaxací. Zapomínat nelze ani na fyzickou kondici a cvičení.
Jen opravdu silný jedinec se dokáže se syndromem vyhoření vypořádat sám vlastními silami. V souboji s vyhořením je potřeba odborník, který vyhoření a procesu rekonvalescence dokonale rozumí a má s tímto problémem zkušenosti.
Při léčbě vyhoření se využívají psychologické postupy, především existenciální psychoterapie, logoterapie a daseinanalýza.


2 Syndrom vyhoření u policistů
Zásahy proti narušitelům veřejného pořádku, odmítavý postoj řidičů vůči silničním kontrolám, řešení případů domácího násilí, účast při smrtelných dopravních nehodách, nedostatečné (nejen finanční) ohodnocení, mnohdy neuspokojující vztahy na pracovišti; to vše a ještě mnohé další faktory jsou součástí široké škály policejních stresů, které vedou k pocitům napětí, strachu, nejistoty a hněvu. Práce příslušníků policie patří mezi nejstresovější společenské profese.
U policistů můžeme sledovat podobné příznaky vyhoření jako u jiných profesí. V souvislosti se specifikou povolání se projeví tím, že policista pomalu, ale jistě ztrácí zájem o odpovědné plnění pracovních povinností. Co dříve dělal se zájmem, se mění na nudný stereotyp. Služební příprava se stává nutným zlem, které je třeba co nejrychleji a povrchně odbýt. Činnosti související s výkonem funkce se začnou stávat nepříjemným břemenem, vše se redukuje na snahu přežít službu s co nejmenším výdejem energie a s co nejmenší osobní angažovaností. O další vzdělávání a tréninku podpory osobního růstu nemůže být ani řeč. Policista ztrácí zájem o okolí, projevuje negativní, necitlivé až cynické postoje vůči občanům, kterým by měl sloužit a které by měl chránit.
Jako podstatný se ukazuje vztah mezi syndromem vyhoření a délkou služebního poměru. Policisté, kteří ve sboru pracovali 6 až 15 let, vykazovali vyšší míru syndromu vyhoření než policisté pracující kratší dobu. Hypoteticky lze uvažovat též o souvislosti mezi počtem odsloužených let a mírou stresu, projevenou syndromem vyhoření a údaji o trestné činnosti policistů. Pro pozitivní korelaci mezi syndromem vyhoření a násilným jednáním policistů existují dva důvody ...."

Práce obsahuje pravopisné chyby.
Práce kompilačního charakteru. Čerpáno z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Syndrom_vyho%C5%99en%C3%AD; http://www.klic.cz/index.php?id=7; http://www.mpsv.cz/cs/4844.