1.

Úvodem

2.	Hudba klasicismu

3.	Z historie

4.

Životopis

5.

Dílo

"Do třiceti let se také objevily první potíže se sluchem. O dva roky později byl problém zřejmý: Beethoven neslyšel vysoké tóny. Dva roky se stranil společnosti, aby obtíže maskoval. Stávalo se, že nereagoval na otázky, neodpovídal. Takové chování samozřejmě přispělo k přesvědčení o jeho podivínství a hrubiánství.
Po prvních dvou letech potíží se na radu lékaře vydal na venkov (Heiligenstadt) – do ticha a klidu. Tam se zrodila 2. symfonie, zcela novátorská skladba. V 1. symfonii se Beethoven ještě držel zavedených melodických vzorů, byla komponována v Mozartově či Haydnově stylu, ale tady se dopustil něčeho neslýchaného: poprvé nějaké symfonii vévodí dechy, ne smyčce.
Období kolem třicátého roku života bylo umělecky nesmírně plodné, přestože Beethoven prožíval krizi. Už 6. října roku 1802 sepsal závěť, v níž se loučil se životem.

Před Vánocemi se mu dostalo povzbuzení. Divadelní ředitel Schikaneder, libretista Mozartovy Kouzelné flétny, si u něj objednal operu. Nakonec však musela počkat. Beethoven nadšený Napoleonem se rozhodl napsat nejprve 3. symfonii, v níž chtěl oslavit nejen Napoleona, ale i vítězství osudu a hrdinství obecně. Symfonii dokončil na jaře roku 1804 a dal jí název Bonaparte. Když se Napoleon nechal prohlásit císařem, Ludwig van Beethoven, vzteklý odpůrce panstva, název okamžitě změnil. Na světě byla Sinfonia eroica, composta per festeggiare il sovvenire di un grand uomo – Hrdinská symfonie složená k oslavě památky Velkého Člověka, zkráceně symfonie Eroica. Při premiéře v paláci Lobkoviců ovšem nevzbudila nadšení. Zdála se příliš složitá a dlouhá. Beethoven však věřil,že při provedení před veřejností bude mít úspěch. Nechal Eroiku zahrát v dubnu roku 1805, ale ani veřejnost ji nepřijala. Traduje se, že uprostřed představení jeden divák zvolal, že dá zlatku, pokud už muzikanti přestanou hrát.
Ve stejné době (tedy ještě před napsáním objednané opery) vznikl například další koncert, dvě sonáty pro klavír (celkem jich zkomponoval dvaatřicet) – nikoli ledajaké. Právě tehdy vznikla i sonáta zvaná Aurora neboli Jitřenka a sonáta Appassionata – Vášnivá. A vzápětí ještě sonáta pro housle a klavír, která byla věnována příteli, houslistovi Kreutzerovi, kterého kdysi přivedl do Vídně zmiňovaný Bernadotte.
V listopadu 1805 měla v divadle Na Víděnce premiéru Beethovena opera Fidelio. Přijetí bylo odmítavé. Beethoven operu přepracoval, ale ani poté se nedočkal úspěchu.

V tutéž dobu prožíval další milostnou krizi. O Beethovenovi je známo, že prožil řadu milostných románů a snad i dramat. Ví se také o existenci velké lásky, kterou v dopisech nazýval „nesmrtelná milenka“. Bohužel se už neví, která žena to byla.
Existuje několik hypotéz, například se hovoří o švagrové, manželce bratra Karla, ale také o Therese Brunsvikové. Je téměř jisté, že jí nebyla další z velkých Beethovenových lásek, komtesa Giullietta Guicciardiová. Ta se v jeho životě objevila dříve a inspirovala ho mimo jiné k Sonátě měsíčního svitu a nejspíš také ke 2. symfonii.
Ve druhé polovině prvního desetiletí devatenáctého století tedy prožíval jednu z milostných krizí. A jak už to u Beethovena bývalo, období krize je zároveň obdobím hudebně plodným. Vzniká kupříkladu 5. symfonie, která získala přídomek Osudová. A vzápětí, v roce 1808, 6. symfonie zvaná Pastorální aneb vzpomínky na život na venkově. Nazval ji tak už Beethoven a pojmenoval i jednotlivých pět vět – například „U potůčku“. Je to symfonie vskutku pastýřská, ozývá se v ní kukačka, slavík, zurčení potůčku a podobně.
K Beethovenovi se váže ještě jedno „pastorální“ dílko, a to sonáta z roku 1801 (opus 28). Ta však svůj přídomek získala až časem."

Práce obsahuje obrázky a fotografie. Čistého textu v práci je cca 8 stran.