1.

Úvod

2.	Kapitola I. Renesance citů

3.	Kapitola II. Podstata citů

4.	Kapitola III. Svět citů

5.	Kapitola IV. Sociální zaměření citů

5.1.	Muži a ženy: štěstí v lásce?

6.	Kapitola V. Vzájemný vztah mezi city a zdravím

6.1.	Stres: kdy jsou city příčinou nemoci

6.2.	Zdravý cit pro společenství

6.3.	Zdravé spory

7.	Kapitola VI. Řízení citů

7.1.	Ovládání stresu jako emocionální kultura

7.2.	Obezřetnost a soustředěnost jako ,,meta-emoce‘‘

7.3.	Štěstí: nejdokonalejší z pocitů?

7.4.	Vysoká škola citů: ,,Self Science‘‘

8.	Kapitola VI. Logika srdce

"Kapitola I. Renesance citů
Rozum je všecko – tak až dosud znělo základní tvrzení západní filosofie. Podle toho má úspěch v životě ten, kdo je obdařen rozumem a umí jej používat. City se přitom vždy považovaly pouze za rušivé faktory.
Dnes zřejmě doba dozrála a konečně nastává čas už dlouho potřebné nové orientace. Například v psychologii se hovoří o ,,emocionálním převratu‘‘: především kliničtí a sociální psychologové rozpoznali dlouho podceňovaný vliv citů na lidské prožitky a chování. Novější výzkumy ukazují, že životní úspěch závisí jen asi z jedné pětiny na základech analytické, rozumové inteligence.

Kapitola II. Podstata citů
Žádný psychický jev není tak živelně svázán s naším prožíváním jako emocionálnost. Charakteristiky citů vycházejí ze slovního základu latinského slova emotum, které znamená pohnutý, rozjitřený nebo rozrušený.
Pro mnoho vědců, zkoumajících emoce, je významným poznatkem, že z hlediska historického vývoje bychom nebyli schopni bez emocí přežít. City v evolučním vývoji postupně nahrazovaly ustrnulé, reflexům podobné vzory chování s naprogramovaným průběhem. Čím méně je chování ovládáno pevným řetězem podnětů, tím významněji ovlivňuje chování emocionalita.
Lidské poznání zahrnuje mnoho dimenzí. Sahá od pudových citů přes pocity radosti a nelibosti každodenního života až po vysoce vyvinuté estetické nebo náboženské city nebo pocity spravedlnosti, svobody a dobra, orientované podle všeobecných etických měřítek. Při hledání společného znaku pocitů uvedla socioložka Agnes Hellerová následující vzorec: cítím = jsem zaujat. Toto zaujetí se může vztahovat na cokoli: na druhého člověka, na jiný pocit, událost, problém, sama sebe atd.
V psychologii emocí se odlišují aktuální, ze situace vyplývající a krátkodobě trvající pocity, od časově déle trvajících nálad. Nálady působí jako emocionální pozadí a mohou tak vštípit osobní prožitky na několik dní, nebo na celý život. Vymezení pojmu a zkoumání emocionálních procesů patří k nejobsáhlejším oblastem psychologie. Emocionální procesy se vysvětlují za pomoci významných teoretických směrů a dílčích oblastí psychologie, které se zabývají vnímáním, motivací, myšlením, komunikací, pamětí, aj.
Psychologie určuje emoce následovně. Na lidském prožívání citů se podílí pět úrovní:
- fyziologická aktivace, jako např. tělesný neklid, či vzrušení
- kognitivní hodnocení a citově doprovázené myšlení
- motorický výraz emoce, jako je smích, krčení nosu nebo čela apod.
- subjektivní, vědomě prožívaný citový stav
- připravenost jednat nebo bezděčné impulzivní jednání.
Psychologie emocí se navíc zabývá následujícími otázkami: Lze chápat pocity jako čistě tělesný stav aktivace? Do jaké míry se podílí kognitivní poznání na vzniku citů? Co vzniká dříve – city, nebo myšlenky?"

Andreas Huber: Emocionální inteligence EQ (ZEMS a Pragma 2005).
Gymnázium Zlín.