1.	Úvod – člověk a otázka smyslu života

2.

Stať

2.1.	Proč se zamýšlet nad smyslem života?

2.2.	Vývoj smyslu života

2.3.	Dlouhodobý x krátkodobý smysl života

2.4.	Dvojí význam slova život

2.5.	Život – realita nebo jen sen?

2.6.	Moderní člověk

2.7.	Muž x žena

2.8.	Ztráta smyslu života a smrt

2.9.	Z pohledu náboženství

2.10.

Epikureismus

2.11.

Činnost jako smysl života

2.12.

Láska jako smysl života

2.13.

Můj smysl života

3.

Závěr

"Vzhledem k individuálnímu pojetí smyslu života není možné ho nějak zobecňovat, ale ukážeme si alespoň část z těch nejčastějších:

Specifický názor mají věřící. Pro církve se základy v katolicismu bývá smyslem života pokorná příprava na posmrtný život, kterým podle nich nebeský ráj. Vychází tedy z představy, že po smrti se člověk dostane buď do pekla, nebo do ráje. Všeobecně se náboženské pojetí smyslu života upíná k něčemu mimo tento svět. Cílem je tedy odvést pozornost od reálných problémů a doufat v lepší život někde jinde.
Vzhledem k tomu, že já osobně věřím v reinkarnaci, mi toto počínání připadá nesmyslné, protože by tím docházelo jen k neustálému opakování snášení utrpení a výsledek žádný. Žádný ráj, žádné nebe, jen peklo na zemi.
To se raději pokusím vlastní aktivitou něco zlepšit, než potupně a nečinně čekat, až si mě andělé odnesou do nebe.

Dalším zajímavým životním stylem je epikureismus. Založil ho starořecký filosof Epikúros ze Samu, který za nejvyšší hodnotu považoval dobro a za cíl života označil slast. Slastí nazýval vyrovnaný stav lidského nitra bez bolesti těla a duševního neklidu, nikoli rozkoš. Pozdější příznivci si ale základní myšlenku špatně vyložili a vytvořili takzvaný vulgární epikureismus, tedy filosofii obžerství a pohlavní nevázanosti – smyslem života pro ně byla tělesná rozkoš. Zabývají se tedy převážně materialismem. Touto představou se ve středověku inspirovala například škola hédonická, jejíž příznivci dokonce hlásali dovolenost trestných činů konaných za účelem ukojení rozkoše. Dalšími pokračovateli této teorie byli v novověku někteří utilitaristé, pragmatisté a vulgární materialisté. Inspirovali se i někteří novodobí filosofové.
Pravým opakem této filosofie jsou názory vyplývající z náboženských představ, již zmíněných výše.

Další teorie již hledají smysl života v nějaké konkrétní činnosti, nejčastěji v práci. Pro ilustraci uvádím citaci z knihy Smysl lidského života : „…řecký filosof Aristoteles…právě on ukázal lidstvu poprvé, ale hned velmi přesvědčivě, že pro naplnění lidského života je základním předpokladem činnost, aktivita.“ Tím je myšlena nejen práce, ale jakákoli činnost, která pomáhá naplňovat náš životní cíl. Nestačí tedy jen přemýšlet o smyslu svého života bez praktické realizace, ale je velmi důležité se aktivně podílet na jeho dosáhnutí. Pouhým teoretizováním náš život ztrácí smysl, ale kombinací teorie s praxí se stává hodnotnějším, smysluplným.

Někteří lidé také hledají smysl svého života v pomoci druhým, lásce a celkově nehmotných statcích vůbec. Mnoho lidí také dnes vidí smysl svého života v rodině a přátelích, což jsou dle mého názoru skutečně důležité hodnoty. V minulosti však manželství mnohdy neznamenalo jen hmotné a existenční zabezpečení, dívky měly šanci se vdát jen díky bohatému věnu a schopných rodičích. Na rodinné štěstí a spokojenost se takový důraz nekladl a láska mezi manželi většinou nebyla důležitá.
Dnes lidé kladou větší důraz na lásku a osobní spokojenost, ale díky tomu, mnohdy vlivem pomíjivosti lásky, zároveň dochází k častějším konfliktům a rozvodům."

Vypracováno do předmětu Filozofie - Gymnázium, Praha 6.