1.

Úvod

2.

Endorfiny

2.1.	Sekrece endorfinů

3.

Závislost

4.

Závěr

"Právě peptidový charakter endorfinů do značné míry komplikuje jejich výzkum. Je velmi složité stanovit jejich hladiny in vivo a podrobněji tak analyzovat mechanismy jejich sekrece. Klinické zkušenosti však ukázaly, že u lidí závislých na opiátech dochází k postupnému a při dlouhodobějším užívání těchto látek až k ireverzibilnímu útlumu sekrece endorfinů. Jejich deficit je pak zodpovědný za dramatické, někdy až život ohrožující abstinenční reakce např. při vysazení heroinu. (Na nich se, podle nejnovějších poznatků, mimo deficitu endorfinů také významným způsobem podílí ireverzibilní poškození endorfinových receptorů, ke kterému dochází při podávání vysokých dávek opioidů.)
Sekrece endorfinů je podle současných poznatků řízena fylogeneticky starými strukturami diencefala (hypotalamem, pravděpodobně v oblasti n. supraopticus a n. paravenricularis) na bázi biofeedbacku. Problémem je, že právě tento typ regulace nedokáže rozpoznat endogenní látky typu endorfinů od exogenně přiváděných látek opiátového typu. Při dlouhodobém přívodu těchto látek se utlumí negativní zpětnou vazbou sekrece endorfinů a pak už nikdy nedosáhne původní úrovně. To je právě základní důvod, proč patří terapie závislosti na opioidech k vůbec nejsložitějším. Potíže těchto lidí mají svůj původ právě ve snížené hladině endorfinů, mají permanentně depresivní náladu, nejsou schopni prožívat příjemné pocity ani pozitivní emoce, nají velmi nízkou stresovou toleranci. To následně vede k velmi vysokému procentu recidivy – pouze pod vlivem syntetických opioidů se tito lidé cítí „normálně“. Proto se dnes u nich tak často indikuje substituční ( např. metadonová) terapie.
Na základě této analýzy se tým prof. Cartera pokusil odpovědět na otázku, zda je možné sekreci endorfinů u závislých osob obnovit a tímto způsobem tak výrazně zlepšit výsledky odvykacích terapií. Tímto výzkumem se zabývá druhá, experimentální část práce.
Jako nejsložitější problém se ukázalo právě stanovení hladiny endorfinů in vivo. Vzhledem k tomu, že pokusy byly prováděny na psech, byla nakonec zvolena metoda, při které byly pokusným zvířatům parenterálně aplikovány peptidové fragmenty Leu – enkefalinové struktury (ty jsou, jak již bylo řečeno, součástí molekuly všech endorfinů) značkované buď deuteriem nebo tritiem (tritium jako β zářič umožňuje přímou detekci, pomocí NMR lze detekovat jak deuterium, tak tritium). "