1.

Úvod

2.	Metodika a cíl práce

3.	Neverbální komunikace

3.1.	Funkce neverbální komunikace

4.	Metakomunikace

"5 běžných řečových registrů:
1) deklamační – používá se při formálních projevech, také pro některé druhy věcných písemných sdělení
2) formální – vyžaduje pečlivé použití gramatiky a slovní zásoby. Často se užívá, když je projev adresován autoritám
3) informativní – obvykle se používá při rozhovoru s cizími lidmi, který má však neformální charakter, např. při dotazu na odjezd dalšího vlaku
4) familiární – často se užívá v konverzaci mezi přáteli nebo lidmi, kteří se dost dobře znají. Může obsahovat slangové výrazy a často používá gramatické formy, které by v psaném projevu působily nedokončeně a odporovaly by pravidlům
5) intimní – určený pro intimní přátele a pro blízkou rodinu. Často vede k používání zkratkovité řeči a zvláštních odkazů. Počítá s velkým množstvím společných zážitků zúčastněných osob.

Odmlky nebo zvuky jako „hm“ jsou také součástí metakomunikace, a mohou tedy sloužit jako nositelé informace. Pokud je mluvčí nervózní, nebo se teprve snaží zformulovat, co chce říct, znatelně v jeho projevu narůstá počet „výplní.“ Odmlku používáme jako signál, že je řada na druhém, aby mluvil, nebo abychom dodali důrazu tomu, co jsme právě řekli.

Při konverzaci užíváme i jiné neverbální signály. Jedním z nich je oční kontakt, který naznačujeme, kdy je řada na druhém, aby mluvil. Kendon natáčel rozhovory mezi studenty, které požádal, aby se „seznámili.“ Záznam ukázal, že pomocí očního kontaktu řídíme průběh konverzace podle poměrně složitého systému společenských pravidel. Osoba, která hovoří, se např. očnímu kontaktu vyhýbá, ale na konci své promluvy vzhlédne, jako by „předávala“ hovor svému partnerovi. Osoba, která naslouchá, naopak oční kontakt většinou udržuje. Když vidíme, že člověk, s nímž mluvíme, se na nás delší dobu nedívá, usoudíme, že nás asi neposlouchá.

Argyle, Lalljee a Cook ukázali, že když je tento komunikační prostředek lidem s normálním zrakem odebrán, konverzace vázne a má více odmlk a přerušení, než když existuje možnost navázat běžný oční kontakt. Studie vypracovaná Argelem a Deanem ukázala, že existuje vztah mezi vzdáleností osob při konverzaci a očním kontaktem. Účastníci výzkumu, kteří měli po tři minuty vést rozhovor ze vzdálenosti asi 3 m, vyhledávali oční kontakt častěji, než když spolu mluvili v pohodlnější vzdálenosti asi 1,8 m. Když stáli asi 0,6 m od sebe, tedy tak blízko, že se cítili nepohodlně, vyhledávali oční kontakt mnohem méně než v předchozích dvou případech.

Neverbální aspekty mají svůj význam při komunikaci. Argyle, Allena a Gilmour ukazují, že se pokud se setkáme s neverbálním sdělením, které není v souladu s verbálním sdělením, je pravděpodobnost, že uvěříme neverbálnímu signálu, pětkrát větší. Neverbální signály jsou často nevědomí, a snad proto je lidé často považují za závažnější indikátory „skutečných“ postojů mluvčího než to, co právě říká."

Práce je kompilačního charakteru. Čerpá ze zdroje: http://www.seminarky.cz/Socialni-a-pedagogicka-komunikace-ve-skole-9637.