1.

Úvod

2.	Vymezení a obsah pojmu

3.	Historie zkoumání věrohodnosti výpovědi

4.	Význam posuzování věrohodnosti výpovědi v praxi

"Historie vědeckého zkoumání věrohodnosti výpovědi
Po druhé světové válce vydal kolektiv psychologických a právních odborníků dvoudílné Základy soudní psychologie (1964). Řada přednášek byla zaměřena i do oblasti psychologie výslechu a v nich byly marginálně diskutovány i otázky věrohodnosti výpovědi. K podstatnému rozpracování přispěly dvě návazné monografie věnované výslechu.
Tyto práce vznikaly v dobách, kdy psychologie ještě musela dobývat své místo na slunci a dokazovat svoji užitečnost pro vědy právní i výkon práva, zvláště v trestní oblasti. Zřetelně je to patrné již z předmluvy Solnařovy, který zde uvádí, že „...není pochyby, že význam psychologie, zejména pro správné provádění úkonů trestního řízení, nadále poroste“. Autoři monografie podali do té doby nejpodrobnější historii kriminalistické a soudní psychologie u nás. Zvláště kladně lze hodnotit rozpracovanou psychologii výpovědi (výslechu) a její základní charakteristiky („poznávací procesy“, „city a emoce“ a „vůle - volní jednání, volní úsilí“).
Věrohodnost výpovědi je dle autorů ovlivňována vnímáním, respektive chybami v percepci: „Jednou z podmínek věrohodnosti výpovědi je, aby vyslýchaný před jejím složením určitou událost, která je předmětem vyšetřování, jeho výslechu a výpovědi, vnímal. Tuto vnímanou událost vyslýchaný ukládá v paměti na víceméně dlouhé období, aby ji nakonec mohl co nejpřesněji vyložit vyslýchajícímu. V každém z těchto stadií (vnímání a paměti) působí na osobu řada vlivů, které umožňují vznik chyb, jež mohou ovlivnit věrohodnost výpovědi.“
Podrobněji se autoři věnovali posuzování „hodnověrnosti“ výpovědi ve své druhé monografii z roku 1968. Zde akcentují pro posuzování hodnověrnosti svědkovy výpovědi především zjištění jeho pověsti. Úmyslně nepravdivé svědecké výpovědi zahrnují složitou problematiku, jež přesahuje diskutované oblasti vnímání a paměti a poukazuje do sféry psychických vlastností osobnosti. V těchto případech vyslýchající je povinen objasňovat příčiny, pohnutky či okolnosti, které dávají svědkovi podnět k úmyslně nepravdivé výpovědi. Autoři zde vycházejí z dobově charakteristického utřídění Počepického (1956), který definoval nejobvyklejší příčiny úmyslně nepravdivé výpovědi.
Za nejvýznamnější studii v tomto období je pokládána monografie Soukupova , která řeší tuto problematiku komplexně. Forenzního psychologa budou, zajímat především jeho metodami do určité míry postižitelné příčiny osobnostní."