1.	Dějiny antické filozofie

2.	Řecká mentalita

3.	Odkud zlo?

4.

Sofisté

5.

Sókratés

6.

Platón

7.	Aristotelés

8.	Kynická škola

9.	Kyrenaická škola

10.	Stoicismus

11.	Epikureismus

12.	Shrnutí kapitoly

13.	Slovníček odborných výrazů

"8.2 Řecká mentalita
Problematický je však i sám předmět našeho zájmu – řecké etické myšlení. Tázat se po typické řecké povaze, či specifických rysech řecké mentality je vždy ošidné, protože svádí k přílišným, až karikujícím generalizacím. Přesto se pokusíme o několik zjednodušených charakteristik, které ale poslouží jen ke zvýraznění nejdůležitějších teoretických etických pojmů, jež mají svůj původ v řecké filozofii a svůj jazykový kořen v řečtině.

Řekové nebyli v ničem příliš výjimeční, a možná právě průměrnost je charakterizuje nejvíce. Ve všem pro ně byla důležitá přiměřenost, zdravá míra, a to jako hledisko jak etické, tak estetické. Dokázali být požitkářští, nehlásali přílišnou skromnost, askezi. Ale na druhé straně se neštvali za bohatstvím, penězi, rozkošemi. Lenost je podle nich špatná, ale upracovaný spěch taky. Vyznávali zlatou střední cestu, vyhýbali se extrémům. Nebyli třeba příliš počestní, byli to lidé se všemi chybami, ostatně jako jejich bohové, kteří lžou, kradou, podvádějí, jsou hamižní. Ale na druhé straně nebyli zase krutí jako třeba staří Asyřané.

Byly mezi nimi i rozdíly. Sparťané byli bojovnější, Athéňané mírumilovnější. Venkovští rolníci zase hleděli na obyvatele měst jako na zkažené lenochy.

Nesmíme se nechat zlákat k lacinému porovnávání mentalit starověkých národů s dnešním pojetím humanity. To je těžký úkol pro hermeneutiku - nauku o interpretaci starých textů, o převodu lidské zkušenosti z jedné epochy do jiné epochy, z jedné kultury do jiné kultury. Budeme v pokušení říkat, že lidé byli tehdy krutí, že doba byla zaostalá. To platí i o středověku, ale například v případě venkova i o době poměrně nedávné. Nám se zdá, že lidé byli tehdy barbarští. Ale musíme si uvědomit, jaké byly jejich životní podmínky. Dále jaké měli pojetí lidství. Lidé dříve žili mnohem více v kolektivu, byli zapředeni do přírodních podmínek a daností. Řekneme, že byli fatalističtí, věřili v Osud a Štěstěnu, nevzpírali se, nesnažili se změnit poměry. Zdá se nám, že se zbytečně a předčasně smiřovali s utrpením a smrtí. Jim se ale zdálo, že chtít se vzepřít osudu je zpupnost, pýcha (řecky hybris), což je největší hřích. Snaha změnit svět, svůj úděl, byla viděna jako podezřelá.

8.3 Odkud zlo?

Proto se ve staré homérské době objevují úvahy o tom, odkud pochází zlo. Mytologická odpověď zní: z Pandořiny skříňky. Bohové nejsou odpovědni za zlo, nesesílají je na lidi. Takže za zlo si nakonec mohou lidé sami, svou nevědomostí, zaslepeností mysli. Víra v Osud (řecky moira) tak přece jen připouští, že člověk má jistý prostor svobody, není zcela předurčen (determinován).

Orfikové a pythagorejci zavedli v Řecku orientální nauku o převtělování, stěhování duší."

Práce je kompilačního charakteru.Čerpá ze zdroje: http://www.spedagogika.czechian.net/Etika_zurnalistika.pdf.