0.

Úvod

1.	Základní definice agresivity

2.	Agrese jako naučený způsob chování

3.	Vlivy ovlivňující agresi

4.	Vliv médií na člověka

5.	Agrese jako pud smrti - S. Freud

6.	Dítě, které zabíjelo

7.

Závěr

"Dítě ,které zabíjelo

V předchozích textu jsem se snažila o definici agresivity, ze veškeré literatury,kterou jsem k tomuto tématu našla mě nejvíce zaujala kniha Fedora Gála, která je tvořena názory mnoha lidí na agresivitu a násilí ve světě.Především mě pak zaujala její třetí kapitola, jejímž autory jsou novinář Jan Urban a psycholožka Yvonne Badal .Tato kapitola nese název Dítě, které zabíjelo a zachycuje vzpomínkové vyprávění mladíka Lita,který jako jedenáctilété dítě poté co mu před očima vojáci zabili otce a jeho zbili, vstoupil do partyzánské skupiny bojující za svobodu San Salvadoru.Lito zde vzpomíná na hrůzy války a především pak na děti – zabijáky – kteří vstupovali do partyzánského odboje.Lito líčí nejen jejich nadšení ,ale také věrnost a krutost s jakou dokázali bojovat.Prošel 3- měsíčním školením a byl nasazen do první bojové akce, tehdy mu bylo právě dvanáct.Na rozdíl od dětí ,které se k partyzánům přidávali později, měl Lito alespoň mlhavé vzpomínky na dětství bez války a zabíjení.Většina dětí, se kterými se setkal během své působnosti u partyzánů již dnes nežije.V těchto partyzánských oddílech neexistovala žádná věková hranice podle které by se určovalo,zda je dítě připraveno bojovat.Prošlo-li výcvikem mělo možnost volby,buďto se přidá k partyzánům nebo bude dáno do rodin v oblastech,které již partyzáni měli pod kontrolou.Tak nejmladší z dětí se kterými Lito bojoval nebo po dovršení 18 let velel byl osmiletý chlapec.
Zde jsem si vybrala citaci knihy, která snad nejvíce ukazuje s jakou krutostí dokázali bojovat děti – zabijáci ,kteří nepoznali nic jiného než válku.Lito vypráví:“ Jednou jsem velel speciální diverzní skupině.Byli jsme vysláni do masívu sopky Guazapa,který byl obklíčen dvanáctitisícovým sborem vládní armády.Naše nejvyšší velení muselo z oblasti stáhnout všechno obyvatelstvo a regulérní partyzánské jednotky, a nás vyslalo dovnitř.Ve skupině nás bylo devět- Já jsem byl nejstarší,bylo mi osmnáct.Radistce bylo šestnáct a zdravotnici sedmnáct.Šest dětí od jedenácti do čtrnácti let tvořilo útočnou sílu, hlavně ostřelovači a mineros. Mnohokrát jsme žili v podzemních úkrytech tatus tak,jak nás to učili vietnamci.Říkávali jsme ,že máme dvanáct tisíc vojáků „nad „ hlavou.Naším úkolem bylo zabít 50 vládních vojáků měsíčně a neustále se pohybovat a útočit z různých stran aby vznikl dojem ,že je tam více našich skupin.Myslím ,že jsme zabili mnohem ,mnohem víc ,než těch 50 za měsíc.Viděly ve mně něco jako otce,i když jsem byl jen o něco starší než oni.Většinou jsme pořádně jedli jenom jednou za osm dní a já byl velmi unavený,ale když jsme se dostali k mléku,nechal jsem jim ho.Po 6 měsících se armáda musela stáhnout ze sopky ,nikdy nikdo neuvěří ,že většinu z toho dokázalo devět děcek.“