1.

Úvod

2.	Bakteriální onemocnění

2.1	Záškrt – difterie

2.2

Tetanus

2.3	Černý kašel – Pertusse

2.4	Tuberkulóza

2.5	Meningitidy

2.5.1

Meningokoková infekce typu C

2.5.2

Hemofilová infekce

2.5.3

Pneumokoková infekce

3.	Virová onemocnění

3.1	Dětská přenosná obrna

3.2	Spalničky, příušnice, zarděnky

2.2.1

Spalničky – Morbilli

3.2.2

Příušnice – Parotitida

3.2.3

Zarděnky – Rubeola

3.3	Hepatitida typu B

3.4	Plané neštovice - Varicella

4.	Použité zdroje

4.1	Literární zdroje

4.2	Internetové zdroje

4.3	Zdroje obrázků - internet

" Dá se říci, že dětské infekční nemoci jsou stejně staré jako samo lidstvo. Avšak zpočátku probíhaly jinak, než jak je známe dnes. Například virus spalniček je velice podobný viru psinky a z toho můžeme vyvodit, že řada nemocí postihovala původně zvířata. Postupem času se viry a bakterie způsobující nemoci adaptovaly na lidi a přizpůsobily se lidskému organismu, z důvodu užšího kontaktu zvířat právě s lidmi. A protože počet lidí na Zemi neustále stoupal a lidé žili ve stále větších společenstvích, měli nemoci a jejich původci dobrou živnou půdu ke svému dalšímu šíření a životu. [16]
Jelikož si lidé zvykli žít v užších a rozsáhlejších uskupeních (byla zakládána města, osady a vesnice se rozšiřovaly), začaly nemoci probíhat jako epidemie. To znamená, že v určitém společenském okruhu postihly více méně všechny obyvatele. Lidé, kteří tyto epidemie přežili (úmrtnost na infekční nemoci byla dříve obrovská), se kupodivu stali proti dané nemoci odolní. Ti, kteří ovšem onemocněli na stejnou nemoc po epidemii (většinou nově narozené děti), onemocnět mohli a také onemocněli. Na základě tohoto zjištění je postaveno zavedení očkování v pozdější době, které je velice účinné proti dětským infekčním nemocem. [16]
Než byl objeven původce onemocnění, nakažené děti byli většinou odkázané k trvalému postižení nebo smrti. Po objevu vyvolavatele nemocí bylo možné vyvinout očkovací látku a v důsledku toho se výrazně snížil počet těchto onemocnění tam, kde byli lidé naočkováni. Některé nemoci se dokonce přestaly úplně vyskytovat. Například díky očkování proti dětské přenosné obrně na celém světě se toto onemocnění podařilo zcela vymýtit. [16]
V dnešní době se očkuje proti většině infekčním onemocněním. Mezi pravidelné, ze zákona povinné očkování v naší republice patří: tuberkulóza, záškrt, tetanus, dávivý kašel, dětská přenosná obrna, spalničky, příušnice, zarděnky, virová hepatitida typu B a Hemofilová infekce typu B. Dále pak rozeznáváme očkování doporučené (je nepovinné, ale dá se předpokládat, že se postupem času zařadí mezi povinná očkování), očkování u rizikových osob (platí pro osoby, které jsou vystaveny zvýšenému riziku nákazy, např. u vztekliny), mimořádné očkování (např. při nebezpečí rozšíření nákazy v kolektivu), očkování před odjezdem do některé z cizokrajných zemí a očkování při pokousání nebo úrazech (např. preventivní přeočkování proti tetanu). [2]
Princip očkování závisí na tom, že se do těla vpraví očkovací látka, vakcína, která obsahuje oslabené nebo mrtvé zárodky původce nemoci. Očkovací látka nezpůsobí nemoc, ale přinutí organismus vytvořit protilátky, které ho v budoucnu před danou nemocí ochrání. [2]
Rozeznáváme očkovací látky: anatoxinové, mikrobiální a bakteriofágové, virosní a rickettsiové. V nejvyšší míře se protilátky projevují v séru očkovaného asi 10. den po očkování. Imunita je různodobá, od 6 měsíců až do 5 let. [1] "

Čistý text dosahuje cca 10 stran. Práce obsahuje fotografie.
Tato práce je kompilačního charakteru. Čerpá z mnoha zdrojů uvedených v použité literatuře.