"Alois Jirásek: Skaláci
Kniha Skaláci mi velmi připomíná Jiráskovu knihu Psohlavci. Hlavní postavou této knihy je rod Skaláků, kteří žili na statku na “Skalce” – odtud Skaláci. Děj knihy začíná seznámením čtenáře s dějem. V Českých zemích v té době – 2. polovina 18. století - byla velká bída, sedláci museli chodit na robotu, takže se mnohdy stalo, že kvůli robotě nestihli včas zasadit, sklidit nebo zorat svá pole. Vrchnost mohla vše, sedlák nic. Vlastní děj knihy začíná tím, že se mladý kníže Piccolomini projíždí se svým komorníkem po kraji, téměř všude se však setká s opuštěnými a zchátralými statky. Na Skalce hospodář byl, ale také žil z posledních zásob. Protože se schylovalo k večeru, rozhodl se kníže, že v na Skalce přespí. Hospodář ho přijal a obsloužil, odměnou za to mu byla knížecí “vděčnost”: poslední slámu, kterou šetřil pro krávu musel podestlat pod panské koně, poslední zbytky mouky které měli musel dát koňům jako žrádlo, a nakonec kníže našel jeho dceru, která se schovávala, a chtěl ji znásilnit. Marie se však nenechala, vyškubla se mu, a utekla. Venku však byl sníh, ona byla bosá, a tak když ji později našli, byla promrzlá, a později zemřela na zápal plic. Sedlák musel ze statku odejít, protože už stejně neměl co jíst, a navíc by ho stejně začala vrchnost stíhat, že se jeho dcera příčila vůli knížete. Statek mezitím dostal vysloužilý voják Salva guardia – Baltazar Užďan, přítel skaláků, a přijal k sobě malou žebrající dívku (Lidku) i s její babičkou. Pokoušel se vypátrat, kam se skaláci poděli, ale marně. Jakoby se po nich zem slehla. Skaláci se na Skalce objevili až po roce, pár dní před svatbou knížete Piccolominiho. Když procházel při slavnosti kníže po nádvoří, protlačil se k němu Mikuláš Skalák, a chtěl ho podříznout. Poskoci knížete mu v tom zabránili, a po několika soudních řízeních byl popraven. Ještě než ho popravili, vykřikl do lidu: “Chtěl jsem Vás osvobodit.”. Ta slova utkvěla lidem v paměti, a stala se první jiskrou selského povstání. Když Mikuláše Skaláka popravili, byl u popraviště dlouho jeho syn, a nechtěl odejít. Na Skalce o něm dlouho neměli žádné zprávy. Když se po roce vrátil, předstíral šílenství, a začal pobuřovat lid. Jednoho roku přišla dlouhá zima, když přece odešla, museli sedláci na panské, a tak nestačili v čas zasít, a přišel veliký hlad. Vrchnost své obilí předražovala, a tak sedláci trpěli hladem, a museli jíst různé placky z kůry a pilin apod. Když už neměli nic co jíst, odvolali se k soudu, ale ten jejich žalobu zamítl. Tak se vypravili ke dvoru do Vídně, kde se císařovna slitovala nad ubohými sedláky, a ihned přikázala otevřít všechny královské sípky, a slíbila, že o jejich robotu se také postará. Když na zámek přišel rozkaz od císařovny, že sedlákům se snižuje robota i poplatky na desetinu, nechtěla vrchnost sedlákům vůbec pergameny rozdat. Když je nakonec rozdali, sedláci si mysleli, že je okradli, a že pravé pergameny s úplným osvobozením od roboty schovávají na zámku. Vznikla tak velká selská bouře, a sedláci si od vrchnosti vynutili pergameny, kde jim potvrdili, že je úplně zbavují roboty. Jakmile dostali sedláci co chtěli, bouře umlkla tak rychle, jako začala. Vrchnost si to nenechala líbit, a zavolala vojsko. Největší buřiči a podněcovači bouře byli popraveni nebo uvězněni."