1.

Úvod

2.	Thanatologie

3.

Minulost

4.	Současnost

5.	Institucionální model umírání

6.	Tabuizace smrti

7.	Stádia umírání podle Kübler-Rossové

8.

Závěr

“ 7 Stádia umírání podle Kübler-Rossové

Pacient, jemuž je sdělena vážná diagnóza, není schopen tuto informaci přijmout okamžitě. Je jakoby chráněn určitou psychologickou obrannou a trvá to nějakou dobu, než informaci prožije a zpracuje. Těmto psychickým stavům ve stadiu mezi vyřčením diagnózy a vlastním umíráním se v 60. letech minulého století věnovala americká lékařka-psychiatrička švýcarského původu Elisabeth Kübler-Rossová. Jen několik málo autorů se problematice smrti a umírání věnuje komplexně nejen z hlediska potřeb umírajícího, ale také z hlediska potřeb jeho blízkých. Elisabeth Kübler-Rossová je jednou z vůdčích osobností, jež ve svých dílech oslovuje nejen nemocné, ale i zdravé lidi bez ohledu na profesi. Pro detabuizování problematiky smrti vykonala nesmírně mnoho. Mimo publikační činnost (O smrti a umírání/1969/, Život a smrt/1973/, Hovory s umírajícími/1973/, Život se smrtí a umíráním/1981/) se účastní řady odborných přednášek a interaktivních konferencí o smrti a umírání.
Elisabeth Kübler-Rossová však především popsala psychickou odezvu na příchod a rozvoj nevyléčitelné nemoci. Tato křivka je dnes považována za klasickou. Zmíněnou psychickou odezvu rozdělila do pěti fází, protože i když jsou reakce jednotlivých lidí různé a závisí na mnoha vnějších okolnostech, určité zákonitosti zde existují. Autorka tyto fáze v psychiatrickém smyslu označuje jako obranné mechanismy v extrémně těžkých situacích, vedoucí k zachování duševní rovnováhy.
Pouze určité formy onemocnění se vyvíjí dramaticky a akutně. Patologické stavy obvykle přicházejí plíživě, doprovázeny řadou příznaků, které nemocnému signalizují, že by měl vyhledat lékaře. Stadium výskytu těchto neurčitých symptomů nazýváme stadiem nulitním.
Potvrzení nevyléčitelné nemoci lékařem, samotný rozvoj nemoci a reakci nemocného na tento fakt charakterizovala autorka jako šok. Pacienti si nejčastěji kladou otázky typu: "Proč se to stalo, proč právě mě a právě teď?" Všechny tyto otázky vedou k jedinému, totiž k popření faktu nevyléčitelné nemoci. Vnitřně se lidé přesvědčují o tom, že ortel nevyléčitelné nemoci je omylem, jenž se určitě nějak vysvětlí. Postupně dochází ke stažení se do izolace- lidé si přejí být sami, aby se mohli vyrovnat s osudem."

Vypracováno do předmětu Filosofie ošetřovatelství Ústavu zdravotnických studií Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.