1.

Úvod

2.	Endogenní faktory

2.1	Diagnostika mentální retardace

2.2	Diagnostika sluchové a zrakové percepce

3.	Exogenní faktory

3.1	Do jaké míry se rodiče dítěti věnují z hlediska přípravy na vyučování

3.2	Jaká je sociokulturní úroveň rodiny

3.3	Jaká je celková atmosféra v rodině z hlediska emocionálních potřeb dítěte

4.

Závěr

“II. Endogenní faktory

Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto poruchy jsou relativně jednoduše diagnostikovatelné a že bychom se tedy s takto handicapovanými dětmi neměli na běžné škole vůbec setkávat. Faktem ale je, že jsou mnohdy diagnostikovány až ve 2. nebo 3. třídě ZŠ, setkala jsem se však i s případem, kdy byl takto diagnostikován žák až po přechodu na II. stupeň ZŠ, tedy v 6. třídě.
Důvodů je několik. Především vývoj dětí je v předškolním věku značně nerovnoměrný, často probíhá ve „skocích“, kdy během velmi krátké doby (týdny) přejde dítě na kvantitativně vyšší mentální úroveň, a tak se může běžně stát, že dítě, u kterého byl při lednovém zápisu zvažován odklad školní docházky, nastoupí bez problémů v září do výuky.

Diagnostika mentální retardace je ze školního hlediska velmi obtížná především v oblasti subnormy, tj. při IQ dítěte v oblasti 90 – 70. Otázka, zda dítě není dosud dostatečně zralé pro školní docházku nebo zda se již jedná o mentální deficit, bývá mnohdy obtížně řešitelná i pro zkušenou školní psycholožku. Dalším problémem v této oblasti je, že mnozí rodiče, především ti vzdělanější, si sice uvědomují, že s jejich dítětem „není všechno v pořádku“, nicméně vzhledem k tomu, že vnímají případné zařazení svého dítěte do speciální školy velmi pejorativně (především v menších městech a vesnicích), snaží se za každou cenu dosáhnout toho, aby jejich dítě zůstalo na běžné základní škole (a je potřeba poznamenat, že někteří učitelé jim v tomto úsilí, nejednou z falešné solidarity, vycházejí vstříc). Na druhé straně je však také zapotřebí poznamenat, že zvýšená výchovná péče může u takto postižených dětí vést až ke kompenzaci jejich handicapu. V praxi jsem se setkala s případem dívky, postižené Downovým syndromem; i když školní psycholožka dívku diagnostikovala v pásmu IQ 50 – 70, díky obrovské obětavosti a nesmírné píli její matky se nakonec dívce podařilo absolvovat ZŠ s průměrným prospěchem.

Stejným problémem je pak diagnostika poruch zrakové a sluchové percepce, kdy si u lehčích poruch učitel často až ve vyšším ročníku povšimne, že dítě neustále sedává v první lavici, při opisování textů z tabule nahlíží ke spolusedícímu či se přeptává na výklad učitele (což bývá pochopitelně chápáno jako vyrušování). Naštěstí náprava v tomto případě není příliš obtížná, a pokud porucha nemá progresivní průběh, většinou žáka nijak výrazně neznevýhodňuje."