“2.3. Vývoj českého vzdělávacího systému

Vzdělání se v celé české historii těšilo velké vážnosti a mnohdy ho nabývaly i skupiny obyvatelstva, které v jiných zemích vzdělány nebývaly (husitské ženy v 15. stol., všeobecná gramotnost v 30. letech 20. století převyšující hodnoty v Evropě obvyklé). Tato skutečnost se odrážela i v organizaci školského systému: univerzita byla založena roku 1348, České vysoké učení technické v roce 1717; povinná školní docházka byla uzákoněna císařovnou Marií Terezií v roce 1774 v délce šesti let, od roku 1869 již osmiletá. Protože značná část české minulosti proběhla v rámci Rakouska, jsou dějiny českého školství na jedné straně s Rakouskem společné, na druhé straně se v nich odrážejí procesy jazykové a národní emancipace.
Základy školské soustavy s navazujícími stupni byly položeny reformami v roce 1774 a v letech následujících: ve snaze upevnit říši a povznést hospodářství je škola podřízena státnímu dozoru. Byla vytvořena víceméně souvislá školská soustava, která sestávala ze tří na sebe navazujících stupňů s výraznou hranicí mezi masovými a selektivními články vzdělávání. Průmyslová revoluce počínaje 30. lety 19. stol., národnostní uvědomování a liberalismus přinesly nové vzdělávací potřeby, které nalezly svůj odraz ve školském zákonu z oku. 1869: povinná školní docházka byla prodloužena na osm let, garantem řízení škol a výchovy mládeže byl stát, zřizování a financování škol bylo záležitostí obcí. Církev měla právo zřizovat školy pouze za určitých podmínek.
Základním typem školy se stala osmiletá obecná škola. Po páté třídě bylo možno navštěvovat tříletou měšťanskou školu, která poskytovala nižší střední vzdělání na vyšší úrovni než škola obecná, popř. školy střední, tj. reálnou školu nebo gymnázium. Po absolvování měšťanky nebo nižšího stupně střední školy bylo možno pokračovat ve studiu na některé střední odborné škole.
Po vzniku Československa v r. 1918 bylo hlavním problémem vytvoření jednotné školské soustavy a vyrovnání kulturní úrovně ve třech různorodých částech země: v českých zemích, na Slovensku a na Zakarpatské Ukrajině. Bylo provedeno řadou zákonodárných aktů v letech 1919 - 1923, z nichž nejvýznamnějším byl tzv. malý školský zákon z června 1922. Struktura českého školství jím zůstala nedotčena, podařilo se ji rozšířit na Slovensko, nikoli však na Zakarpatskou Ukrajinu.
Rozkvět reformní pedagogiky ve 20. a 30. letech přinesl řadu prospěšných dílčích reforem vnitřního života školy vedených snahou o zkvalitnění obsahu vzdělání, o sblížení jednotlivých typů středních škol, o vyvažování vzdělávání všeobecného a odborného a o koncipování jednotné střední školy.
Síť vysokých škol byla národnostně reorganizována a značně rozšířena založením universit v Brně a Bratislavě. Za studium se zde platilo, přičemž existovaly významné úlevy pro nemajetné. Po německé okupaci v r. 1939 byly vysoké školy uzavřeny a znovu otevřeny až v r. 1945.
Směr poválečného vývoje byl určen politickým převratem v únoru 1948. Zákon o základní úpravě jednotného školství z dubna 1948 školy bez výjimky zestátnil a eliminoval vliv církve. Základní školní vzdělání bylo povinné, jednotné a bezplatné v délce 9 let. Zákonem bylo stanoveno i podpůrné vyučování sloužící k tomu, aby jednotná škola reálně fungovala i pro děti ze znevýhodněného prostředí, a nepovinné vyučování, které žákům nabízelo volnočasové aktivity a zároveň plnilo funkci sociální."

Součástí práce jsou schémata českého a polského vzdělávacího systému o rozsahu cca 3/4 strany.