1.

Úvod

2.	Bezdomovectví jako sociální problém

3.	Moje osobní zkušenosti s bezdomovci, tzv. „survivors“.

4.	Zkušenosti s rodinami žijícími výhradně z podpory – tzv. „sustainers“.

5.

Závěr

"3. Moje osobní zkušenosti s bezdomovci, tzv. „survivors“.
Skupina bezdomovců, se kterou jsem v rámci svých povinností přicházela několik let do styku, se skládala z osmi osob. Jednalo se o šest mužů a dvě ženy ve věku od 24 do 62 let. Během čtyř let se tato skupina obměnila jen zcela minimálně, jeden její člen zemřel. Zajímavé bylo složení skupiny z hlediska vzdělání: jeden vysokoškolák, jeden středoškolák, jedna vyučená žena, zbytek se základním nebo v jednom případě dokonce nedokončeným základním vzděláním.
Neméně zajímavé byly i důvody jejich „bezdomovectví“. Dva muži uváděli, že jsou bezdomovci dobrovolně, že je to jejich životní styl. Údajně nikdy nikde řádně nepracovali, za což ovšem byli za minulého režimu trestně stíháni pro tzv. příživnictví a strávili tak několik let ve věznicích. Po revoluci a propuštění na amnestii se z nich okamžitě stali bezdomovci. Se svým sociálním postavením jsou smířeni, vyhovuje jim, že nic nemusí, že nemohou o nic přijít. Protože nemají trvalé bydliště, je u nich značný problém s vyplácením jakýchkoliv sociálních dávek (to se ostatně týká všech členů skupiny).
Další osoby se bezdomovci staly nedobrovolně. Jeden z nich, bývalý vysokoškolský učitel, doplatil údajně na hamižnost své bývalé manželky. Prý se s ním chtěla rozvést a aby neměla problémy s dělením majetku, nechala manžela umístit do psychiatrické léčebny. Než se mu prý podařilo vysvětlit lékařům, že je zde neprávem (což zabralo několik měsíců protože když se dotyčný dozvěděl kde je – manželka jej údajně opila a přiotrávila rohypnolem, což pak prezentovala jako pokus o sebevraždu – choval se agresivně a to mu propuštění z léčebny značně zkomplikovalo), jeho žena prodala veškerý jejich majetek včetně bytu a odstěhovala se k příteli do zahraničí. Protože neměl žádné bližší příbuzné, na které by se mohl obrátit a přátelé a kolegové, informovaní bývalou manželkou že je „blázen“ se od něj odvrátili, nezbylo mu, než se adaptovat na život na ulici. Prý se pokusil několikrát sehnat si práci, ovšem nikde ji nedostal, prý zaměstnavatele odradilo, že je neoholený, špinavý a nemá kde bydlet. Po nějaké době na další hledání práce rezignoval. Podobný byl i údajný osud dalšího jeho „kolegy“, středoškoláka. Po rozvodu byl nucen odstěhovat se z rodinného domku patřícímu rodičům manželky na ubytovnu, ze které byl následně vyhozen, když s ním zaměstnavatel, ČD, rozvázaly pro neomluvené absence pracovní poměr. Ty byly způsobeny častou opilostí, údajně se opíjel proto, že mu bývalá manželka neumožňovala pod různými záminkami styk s dětmi, ke kterým měl silný citový vztah."