1.	Deviace v oblasti sexuálního chování

1.1.	Dělení dle MKN 10

1.1.1.

Sexuální dysfunkce

1.1.2.

Poruchy sexuální identity

1.1.3.

Abnormity sexuální preference (parafilie)

1.1.4.

Psychologické problémy se sexuálním vývojem a orientací

1.1.5.

Speciální problémy sexuálního života

2.	Sexuální deviace

2.1.	Deviace v aktivitě

2.1.1.

Voyeurismus

2.1.2.

Exhibicionismus

2.1.3.

Frotérismus

2.1.4.

Tušérství

2.1.5.

Patologická sexuální agresivita

2.1.6.

Homosexuální agrese

2.1.7.

Agresivní sadismus

2.1.8.

Sadismus a masochismus

2.1.9.

Jiné deviace v aktivitě

2.2.	Deviace v objektu

2.2.1.

Pedofilie

2.2.3.

Hebefilie a efebofilie

2.2.4.

Incest

2.2.5.

Fetišismus

2.2.6.

Transvestitismus

2.2.7.

Jiné deviace v objektu

2.3.	Kombinované a polymorfní sexuální deviace

2.4.	Sexuální deviace u žen

2.5.	Sexuální poruchy, které nejsou způsobeny organickou poruchou nebo nemocí (MKN-10 F52)

2.6.	Determinanty normálního a deviantního psychosexuálního vývoje

3.

Etiologie

3.1.	Evolučněbiologické modely

3.2.	Genetické modely

3.3.	Hormonální a neurochemické modely

3.4.	Neuroanatomické a neurofyziologické modely

3.5.	Behaviorální modely

3.6.	Psychoanalytické modely

3.7.	Psychopatologické modely

3.8.	Model poruch dvoření

3.9.	Sociologické a kriminologické modely

4.	Diagnostika

4.1.	Psychodiagnostické metody

4.2.	Psychofyziologické metody

5.	Nedeviantní pachatelé deliktů sexuálního charakteru

6.	Sexuální delikvence a lidé se sexuální odchylkou

7.	Psychosexuální vývoj sexuálních deviantů

7.1.	Průběhové formy psychosexuálního vývoje sexuálních deviantů

7.2.	Čtyři způsoby intrapsychického vyrovnání se s deviací

7.3.	Po první deviantní aktivitě - tři možné typy dalšího vývoje

8.	Léčba sexuálních delikventů

8.1.	Terapie zaměřená na osoby se sexuálními deviacemi

8.1.1.

Kontext terapie

8.1.2.

Psychoterapie 1. Individuální a skupinová psychoterapie

8.1.3.

Možné komplikace terapie

"SEXUÁLNÍ DEVIACE
= nutné přesněji vymezit sexuální preference, které lze považovat za normální  stanovení kritérií není snadné a není ani jednoznačné.
Podstata deviace = odlišná (atypická) struktura sexuální motivace (výhradně v intrapsychických charakteristikách jedince)  umožňuje, podmiňuje či modifikuje i vnější projevy sexuální poruchy v podobě deviantního chování.
Předpoklady:
1) biologické faktory (jejich charakter a mechanismy působení zatím nebyly plně objasněny)
2) neexistuje kontinuita mezi deviací a normou - lidé nejsou „méně“ nebo „více“ deviantní, jsou deviantní nebo nedeviantní
3) SD je celoživotní a trvalou charakteristikou individua Þ léčbou, trestem ani jinými prostředky nelze změnit sexuální preferenci - lze pouze modifikovat sexuální chování, tedy vnější projevy sexuální preference
- existují lidé, kteří jsou pro svou odchylnou sexuální motivaci vnitřně disponováni menšinově a že tato jejich odchylnost může být pro mnohé z nich (a eventuálně i pro jejich okolí) zdrojem celoživotních problémů.
Delikvence sociální = odchylka od očekávaného standardizovaného a institucionalizovaného chování, které předepisuje sociální norma, platná v určitém sociálním útvaru; zejména nedodržování norem, jejichž zachovávání je považováno za nutné k udržení koheze a stability příslušného celku
Deviace sociální = (z lat. deviatio = odchylka, úchylka) - porušení nebo podstatná odchylka od některé soc. normy chování nebo od skupiny norem; nerespektování požadavků, které na individuum nebo skupinu klade určitá norma nebo soubor norem. DS nelze ztotožňovat s trestnou činností, která je pouze jednou z jejích forem, ani s protispolečenským chováním, i když většina forem soc. chování pokládaných za deviantní tuto povahu obvykle má.
Klasifikovat sociální deviaci můžeme z mnoha hledisek, například:
1. podle oblasti soc. života, v níž vzniká (ekon., polit., právní, mravní aj.)
2. podle povahy sankce, jíž je porušení normy stíháno (od trestní sankce po vnitroskup., např. v podobě omezené komunikace, ostrakizmu, bojkotu)
3. podle stupně rozšíření
4. podle soc. skupin a kategorií, v nichž je nejfrekventovanější (např. kriminalita „bílých límečků“, delikvence mladistvých apod.)
primární = porušení pravidla nebo normy na základě původního podnětu, impulsu či soc. situačního, psychologického nebo fyziologického zdroje.
sekundární = důsledek reakce individua na označení, etiketizaci jeho chování jako chování deviantního. Jedná se vlastně o zdvojenou reakci: je to reakce aktéra na reakci veřejnosti na jeho primární deviaci - může se stabilizovat, stereotypizovat a vést k akceptaci deviantní role."

Práce obsahuje schéma.