0.

Úvod

1.	Historie syndromu CAN

2.	Syndrom týraného dítěte (syndrom CAN)

2.1	Fyzické týrání

2.2	Psychické / emocionální týrání

2.3	Zanedbávání

2.4	Šikanování

3.	Syndrom CSA

3.1	Formy sexuálního zneužívání

3.2	Sexuální zneužívání v rodině

3.3	Projevy a následky sexuálního zneužívání

4.

Prevence

4.1	Primární prevence

4.2	Sekundární prevence

5.	Právní ochrana dítěte s CAN

5.1	Právní ochrana dítěte s CAN ve světě

5.2	Právní ochrana dítěte s CAN v ČR

6.

Závěr

"1. HISTORIE NÁSILÍ NA DĚTECH
Po staletí existovalo ve společnosti nepsané právo dospělé osoby, že může s dítětem zacházet podle svých potřeb, nálad, přání nebo uvážení. V různých historických obdobích měl rodič právo udělat se svým potomkem, co chtěl. Dítě nebylo bráno, jako v dnešní společnosti. Dříve, v období pravěku, starověku nebo středověku, nahlíželi na narozené dítě jako my, v současné době, na dítě počaté nenarozené. Tak jako my se dnes díváme na umělé přerušení těhotenství, tak se dříve dívali na „vraždu“ dítěte. Např. v antice platilo pravidlo „patria potestas“, to bylo právo otce, které znamenalo, že si může s dítětem nakládat podle svého uvážení, jako s vlastním majetkem. Dítě tak bylo bezprávé, otec jej mohl prodat do otroctví nebo zabít. Obrat v antické společnosti přišel až ve 4. století n. l., kdy římský zákon roku 374 pokládal zabití dítěte za vraždu. Tento zákon byl sepsán v době, kdy se v Římě státním náboženstvím stalo křesťanství. Na dítě se začalo pohlížet jako na samostatnou lidskou bytost, na kterou se vztahuje přikázání „nezabiješ“. Zákony na ochranu dětí ale nebyly sepisovány z důvodů samotné ochrany dětí, ale pro ochranu rodičů, aby se nedopouštěly vraždou smrtelného hříchu. Proto se ve středověku vztah k dítěti zlepšil. Nežádoucí děti už nebyly zabíjeny, ale byly odkládány do klášterů. Teprve v 19. století se objevují výraznější snahy ochránit děti před nejrůznějšími formami násilí. Např. v Anglii vzniká Národní společnost prevence proti krutostem na dětech (National Society for the Prevention of the Cruelty to Children).
Dále je třeba uvést několik situací z historie, kdy bylo úplně běžné týrání nebo dokonce usmrcení dítěte. Tyto situace, ale nejsou časově vymezené, mohou se překrývat nebo kombinovat. Např. sem patří situace, kdy byli samotní rodiče existenčně ohroženi, proto bylo třeba zabít nebo někde ponechat dítě či děti. V takovéhle situaci bylo na dítě pohlíženo jako na přítěž. Většinou se lidé zbavovali dětí nejmladších. Z posledních výzkumů se ale dovídáme, že se lidé často zbavovali právě děvčátek. Jeden z důvodů byl ten, že společenství potřebovalo více mužů, kteří by danou společnost bránili. Proto bylo počítáno s tím, že jich hodně padne ve válkách a bojích.
Dalším důležitým aspektem bylo náboženství. Často se stávalo, že děti byly obětovány rozhněvanému božstvu. Dětské oběti jsou hojně doloženy z různých dob a různých kultur, z toho se dá soudit, že tato praktika byla také velmi rozšířena.
Častým jevem také bylo usmrcení nebo odložení dítěte kvůli společenskému nátlaku. Někteří rodiče se báli hanby, studu nebo strachu, aby nebyli společensky zavrženi. Nejčastěji se takového činu dopustila opuštěná, svobodná matka brzy po porodu dítěte. V dřívějších dobách znamenalo nemanželské těhotenství smrt pro matku, dítě nebo pro oba dva.
Nakonec se zmíním o společenských praktikách, které nevedou k smrti dítěte, ale fyzicky ho poškozují. Jedná se o různá tělesná znetvoření. Týkají se např. genitálu, obličeje, rukou nebo nohou. Tyto praktiky jsou různé v různých společnostech. Např. obřízka žen je ještě v současné době v některých kulturách úplně normální. Je brána jako obřad, který uvádí děti do světa dospělých. Jedná se však o velmi bolestivý proces, který někdy může vést až k usmrcení dítěte. Také sem může patřit např. deformování dětí svými rodiči, aby z nich udělaly profesionální žebráky a děti budily dojem lítosti."