"Ján Botto čerpal pramen lidové tradice a zbrojnické velikosti Jury Jánošíka. Již jako sedmnáctiletý chlapec se zabýval myšlenkou oslavit tohoto velkého lidového hrdinu v básni. Rozdělil báseň na devět zpěvů, které uvádí předzpěv. Báseň zachycuje až poslední fázi Jánošíkova života. Jeho tragickou část, dopadení, vězení, smrt. První zpěv má dva hlavní obrazy. První je obraz života, dvanáct sokolů v širých horách, nad kterými se tyčí Kráľova Hoľa – symbol a středisko zbrojníků. Jánošík chudým dával a bohatým bral. Vrací rolníkům alespoň část toho, co jim páni vzali. Druhý zpěv líčí opuštěnou družinu, která se u dohořívajícího ohně želí svého vůdce. Třetí zpěv je žalozpěvem zbrojníkovy milé, která se loučí s Jánošíkem i se svým životem. Čtvrtý zpěv popisuje Jánošíkovo vězení. Jura přemýšlí o své zbrojničině a omlouvá se tím, že útlak lidu byl nesnesitelný. Šestý zpěv, zde vrcholí epický útok básně. Kněz prosí Jánošíka, aby se před popravou pomodlil, ale on ani před smrtí nemyslí jen na sebe, ale i na lid a jeho zlý úděl. V sedmém zpěvu se Jura loučí na popravišti se svým rodným krajem. V myšlenkách se mu vybevuje obraz jeho mládí, jeho zlaté svobody. Jánošík umírá a ísařský posel přináší pozdě milost. V osmém zpěvu je obraz lidu zklamáním z tehdejší společnosti a politické situace. V posledním devátem zpěvu přenáší autor Jánošíka do světa víl a spojuje jej provždy s jejich královnou. Činí jej nesmrtelným, s nímž jej posléze vychvaluje, a to v duchu lidové tradice."