1.	Úvod - Proč je téma útěku či úniku populární v současné beletrii?

2.	Obecné problémy v rodině v ČR – historický exkurz

3.	Děti u rozvodových soudů

4.	Hofmanův Útěk

5.	Haddonův Podivný příběh se psem

6.	Únos domů Ivy Procházkové.

7.	Další knihy zabývající se útěkem či únikem

8.

Závěr

9.

Recenze

9.1.	Ota Hofman: Útěk

9.2.	Mark Haddon: Podivný případ se psem

9.3.	Iva Procházková: Únos domů

9.3.1.

Porovnání vypravěčského umění Ivy Procházkové a jejího otce Jana Procházky

"Tuto úvahu bych ráda začala malým sociologicko - psychologickým exkursem. Odpověď na otázku, proč je téma útěku či úniku poměrně populární v současné beletrii pro děti a mládež, je podle mého názoru zapotřebí hledat především v krizi současné rodiny. Tato krize není fenoménem novým, dá se říci, že první alarmující příznaky budoucích problémů bychom mohli najít již někdy v polovině předminulého století, kdy se s nastupující emancipací začal bortit tradiční model rodiny, tj. otec živitel a matka ochránkyně rodinného krbu. Ještě závažnější změny do tohoto klasického modelu pak přinesla jak první, tak především druhá světová válka, kdy miliony mužů na frontách musely na jejich místech ve výrobní sféře nahradit ženy. (Do značné míry se zde uplatnily také poněkud scestné ideje tehdejších „socialistických“ režimů, ať již „sovětsko socialistického“ v Rusku (akce „Девочки на трактор и в шахты“) nebo „nacionálně socialistického“ v Německu (akce „Echte Deutsche Frau kann alles schffen“)). U nás se problémy, projevující se v rodinách již delší dobu, ještě dále prohloubily po roce 1948, kdy tehdejší politická ekipa vytvořila situaci, která v podstatě nedávala na výběr; chtěla-li si rodina udržet alespoň standardní životní úroveň, stalo se zaměstnání jak muže, tak ženy nezbytným. Politický establishment pro tyto účely vytvořil rozsáhlou síť předškolních zařízení, jeslí a školek, do kterých bylo možné umisťovat děti již od šesti měsíců buď celodenně, nebo i třeba celotýdenně. Praktické zkušenosti z tohoto systému, získané v průběhu 50. a 60. let, však ukázaly, že tento model z hlediska zdravého vývoje dětí není zdaleka ideální, a tak se od něj postupně začalo v průběhu 70. a 80. let ustupovat (prodloužení mateřské dovolené, možnost zůstat s dětmi doma až do šesti let věku, podstatné rozšíření možností zaměstnání na zkrácený úvazek). Nicméně základ budoucích problémů již byl vytvořen, vyrostla generace „deprivantů“ (emocionálních i sociálních), kteří strávili dětství a mládí v jeslích, školkách a školních družinách a nikdy si nevytvořili (a ani neměli možnost si vytvořit) model „normální funkční rodiny“. K této situaci neméně přispělo také prudké zvýšení rozvodovosti (především v průmyslových oblastech dosáhla až 50 procent a neúplné rodiny se tak staly v podstatě zcela běžným jevem) a procenta dětí narozených mimo manželství.
Politické a ekonomické změny po roce 1989 paradoxně nejenže tyto smutné skutečnosti nezlepšily, nýbrž naopak prohloubily. Do naší, na evropské poměry vždy velmi sekulární společnosti totiž přinesly další negativní faktory, především konzumní způsob života. Vše se stalo zbožím, které je za určitou cenu k mání. Mnohdy už vážně narušený model rodiny tak dostal zřejmě již poslední „coup de grace“."