1.

Úvod

1.1.	Výběr řešeného případu

1.2	Citace případu

1.3	Cíle práce

2.	Vysvětlení pojmů dle římského práva

2.1.	Zápůjčka, výpůjčka

2.2.	Vlastnictví

2.3.	Kupní smlouva

2.4.	Nájemní smlouva

2.5.	Věcná práva k věci cizí

3.	Řešení dle římského práva

3.1.	Řešení a analýza jednotlivých otázek

4.	Porovnání římského a současného českého práva

5.

Závěr

6.	Použitá literatura

"2. 2. Vlastnictví – dominium
Z pohledu římského práva se jedná všeobecné, výlučné, přímé, pojmově neomezené, právní panství nad věcí. Právo věc užívat, požívat plody, držet, disponovat, zničit.
Rozlišujeme kviritské vlastnictví – dominuim ex iure quiritium – jediné pravé vlastnictví a bonitární vlastnictví – in bonis habere – „mít věc v majetku“, tento druh vlastnictví byl zaveden prétorem.
Vlastnictví bylo možno nabýt derivativním nebo originálním způsobem.
Při derivativním nabývání vlastnictví, odvozujeme vlastnictví nabyvatele od vlastnictví jeho předchůdce:

a) mancipace – záleží na formě provedení, formální způsob převedení. Šlo o slavnostní jednání, kterým podle starého práva římského občan převáděl svoje vlastnictví na jiného. Činěna byla před svědky ve formě obrazného trhu (venditio imaginaria). Před pěti dospělými mužskými občany římskými a občanem držícím váhy (libripens), k nimž býval přibírán často ještě sedmý svědek (antestatus), uchopil nabyvatel věc a se slovy: „Hanc ego rem ex iure Quiritium meam esse aio, eaque mihi empta esto hoc aere aeneaque libra“, udeřil kouskem mědi o váhy a dal jej převodci jako trhovou cenu. Na železných vahách totiž byla původně skutečně odvažována trhová cena, což bylo dáno tím, že prvotním Římským platidlem byl neražený kov. Mancipace se dala využít nejen, když vlastnictví mělo být převedeno z trhu, ale i k uskutečnění jiného právního a hospodářského účelu, jako darování, zřízení věna, apod...
Předmětem mancipace mohly být jen pozemky italské, otroci a tažná domácí zvířata. Dále mohly být mancipací zřízeny služebnosti polní, které proto také patří mezi res mancipii. Majetník moci otcovské nebo manželské mohl osobu jemu poddanou mancipací podrobit moci jiného (mancipium).

b) iniurecesse – záleží na formě provedení, formální způsob převedení.
Odehrávala se před magistrátem jako fingovaný spor. Nabyvatel uchopil věc a pronesl vindikační formuli. Poté se soudní magistrát obrátil na převodce, zda chce pronést kontravindikaci; ten se choval buď zcela pasivně, nebo odpověděl záporně. Soudní magistrát pak potvrdil jednání stran.
Mancipace i iniurecesse byla právním jednáním abstraktním. Nezáleželo u nich tedy na kauze.

c) tradice – převedení vlastnictví „z ruky do ruky“ – kauzální, nezáleží na formě, ale na důvodu převodu (koupě….).
Ne každé odevzdání bylo možno považovat za tradici, nýbrž jen takové, v jehož pozadí stál určitý důvod, pro který věc byla odevzdávána. Ve vztahu k tradici tedy hovoříme o neformálním, kauzálním převodu vlastnického práva."