1.

Úvod

2.	Vyhodnocení poznatků

3.	Rehabilitace reflexní lokomocí

4.	Diagnostika DMO

5.	Problematika nerozpoznání

6.	Nutnost rehabilitace

7.	Závěr - současná situace v ústavní péči

" Raná péče, podle definice poskytovaná dětem, ohroženým ve vývoji biologickém, psychickém a sociálním, by měla nejen splňovat určitá obecná kritéria, ale též pokrývat potřeby a požadavky, dané specifikou ohrožení, v případě DMO specifikou ohrožení vývoje hybnosti. Konfrontovat současný stav služeb, jež mohou dítěti ohroženému anebo postiženému DMO opatřit rodiče, s potřebami, které stav centrální koordinační poruchy jako signál ohrožení rozvojem DMO představuje, nebude vůbec jednoduché, za pokus však rozhodně stojí.
Především bychom měli respektovat nové poznatky. Časná diagnostika odhalit centrální koordinační poruchu, tedy stav napovídající, že dítě je ohroženo postupným rozvojem dětské mozkové obrny. Mnoho pediatrů, neurologů a rehabilitačních lékařů ale zastává starší stanovisko, v němž byli vychováni, že totiž o dětské mozkové obrně lze hovořit až od tří let věku, kdy jsou odchylky ve vývoji hybnosti na první pohled dobře patrné. To je sice pravda, ale nelze přitom zavrhovat časnou diagnostiku ohrožení rozvojem DMO, které se projevuje právě centrální koordinační poruchou. Proto je v současnosti stanovisko, že usilovat o časnou diagnostiku a včasnou rehabilitaci při ohrožení rozvojem DMO nemá do tří let smysl, naprosto nepřijatelné.
Praxe totiž přesvědčivě prokázala, že časné zahájení rehabilitace reflexní lokomocí (tj. do 6 měsíců věku dítěte) může rozvoji DMO předejít a v případech těžkého poškození mozku, kdy pacient zůstává apedální po celý život, alespoň zabránit druhotným změnám na hybném aparátu. Prevence těchto změn znamená předcházení ortopedickým operacím, jimiž se chirurgicky (většinou dočasně) odstraňují velmi bolestivé stavy, způsobené sekundární deformací.
Časná diagnostika ohrožení rozvojem DMO spadá do odbornosti dětských neurologů - avšak těch, kteří dobře ovládají stanovení centrální koordinační poruchy, není příliš mnoho. Je to dáno tím, že tuto diagnostiku nelze přednáškami naučit. Na lékařských fakultách a institutech se o časné diagnostice centrální koordinační poruchy přednáší spíše teoreticky. Zvládnout tuto metodu, založenou na polohových reakcích, je však v praxi dlouhodobá záležitost, která by se měla dít nejlépe pod vedením zkušeného praktika. Navíc je to metoda, která má daleko k eleganci a preciznosti laboratorních testů. Dále pak je třeba vzít v úvahu, že podezření z ohrožení vývoje hybnosti tvoří v ordinacích dětských neurologů menší podíl v počtu ostatních stavů a potíží, se kterými se tento lékař setkává a nebývá tudíž středem jeho zájmu.
Nerozpoznání ohroženého vývoje normální hybnosti je jedna stránka věci, spojené s diagnózou centrální koordinační poruchy. Druhá spočívá v tom, že interindividuální odchylky v časové posloupnosti a v trvání jednotlivých fází vývoje normální hybnosti mohou být značné a tak mohou vést k falešným závěrům o jejím abnormálním průběhu a vyústit v doporučení rehabilitace reflexní lokomocí i tehdy, když jí není třeba. Také této chybě se lze vyhnout uvedeným speciálním vyšetřením polohových reakcí."