1.

Úvod

2.	Středověk (hrnčířství, výroba kachlů)

2.1.

Glazování

2.2.	Barva glazury

3.	Majolika a fajáns

4.	České země

4.1.

Habáni

6.

Porcelán

7.

Hrnčina

8.

Kamenina

"K nejstarším oborům lidské činnosti patří keramické výrobky, které jsou důležitým pramenem poznání oblastí a vrstev pravěké kultury. Významné jsou památky zhotovené asi ve 4. tis. př. n. l. v Egyptě a v Přední Asii. Odtud pokračoval vývoj přes krétsko-mykénskou kulturu až do oblasti Řecka Etrurie a Středozemního moře.
Ve středověku se v Evropě šířilo hrnčířství, zejména výroba dlaždic a gotických kachlů, která dosáhla umělecké úrovně. Kachle jsou na světě od nepaměti. Už v Babylónii byla pověstná jáma lvová, známá především z bible a pak i z vykopávek, obložená barevnými glazovanými kachlíky, které skládaly obrazy ohromných lvů. Starověké kachle mozaikově vkládané nejen do vnitřních stěn staveb, ale i na vnější obložení, sloužily k dekoraci a zároveň svou sklovitou polevou chránily hliněné asijské stavby před nepříznivým počasím. Náš středověk začal objevovat a obdivovat kachle především v souvislosti s kachlovými kamny. Ale předtím se ještě museli hrnčíři naučit používat glazury. Když se hlína vypálí jen tak na režno, je tvrdá, pevná, ve vodě se nerozpustí, ale dost ji propouští. Odborníci říkají, že střep je průlinčitý. Slovo střep je v keramické hantýrce běžné a vůbec neznamená kus rozbitého nádobí, ale keramickou hmotu vůbec, ať je to nejhrubší hrnčířská hlína, či nejjemnější porcelán. Tedy proti té průlinčitosti střepu hrnčíři hledali nějakou ochranu. Napřed našli jemný kal z rozplavené hlíny, jemuž se říká nástřepí, ale stále to ještě nebylo ono. Teprve glazura dala keramice lesk, neprůlinčitost a krásnou barvu. V Babylónii a Egyptě znali glazuru ještě před začátkem našeho letopočtu, ale do Evropy přišel tento objev značně později.
Podstatou glazury je roztavený křemenný písek smíchaný s některým tavivem. Taviv bylo několik druhů a určovaly typ glazury. V Evropě byla po staletí nejrozšířenější glazura olovnatá, připravená z křemenného písku, klejtu (to je bílý jedovatý prášek, vzniklý na povrchu olova) a vody. Olovnatá poleva se v Čechách zvala obecně klejt a její předností byl nízký bod tání, neboť ne všechna hlína snesla vysoký žár při vypalování.
A jakmile uměli hrnčíři vyrobit polevu, začalo jim náramně záležet na tom, aby ty jejich hrnce k něčemu vypadaly. Začal v nich hlodat tvůrčí duch, který se probudí v každém mistrovi, který dokonale zvládne své řemeslo. Najednou chce předvést něco víc, než musí. Chce, aby to jeho dílo nesloužilo jen k užitku, ale bylo také milé oku. A hrnčíř už také jen neplácl na hrnčířský kruh kus hlíny a nevytočil nějaký hrnec. To už byl hrneček pěkně tvarovaný a na povrchu lesklý, hladký a barevný, někdy dokonce malovaný. Pravda, hrnčíři celého světa měli odjakživa pro hlínu vyvinutý smysl a často nechali vyniknout její drsné, přirozené kráse; potom glázovali jen vnitřky nádob, aby nepropouštěly vodu."

Tato práce obsahuje pravopisné chyby a překlepy.