1.

Úvod

2.	Obecně o autismu

2.1

Historie

2.2	Známé osobnosti trpící autismem

2.3	Četnost výskytu

2.4

Etiologie

3.

Projevy

3.1	Stereotypní chování

3.2	Hygienické návyky, péče o vzhled

3.3

Spánek

3.4	Agresivita

4.	Příbuzné poruchy

4.1	Aspergerův syndrom

4.1.1

Potíže ve společenských vztazích

4.1.2.Potíže v komunikaci

4.1.3

Nedostatek představivosti a zvláštní zájmy

4.2	Rettův syndrom

4.2.1

Vývoj a typické znaky

4.2.2

Profil Rettova syndromu

4.3	Dětská dezintegrační choroba

5.	Vývojové poruchy v jednotlivých obdobích života

5.1

Batole

5.2	Předškolní věk

5.3	Mladší školní věk

5.4	Adolescence

5.5

Dospělost

6.

Závěr

„2. Obecně o autismu
2.1 historie
Lidé s autismem žili mezi námi už dávno před tím, než o nich někdo něco napsal a nebo, než je někdo začal studovat. Protože měli velmi nápadné chování budili nejspíše mezi lidmi, kde žili, velkou pozornost. Jako nejznámější příklad můžeme uvést třeba divokého chlapce Viktora z Aveyronu jehož příběh sepsal Francouz Itard.
Kolem roku 1898 popsal M. Baar něco, co připomínalo autistické chování, které nazval zvláštní případ echolálie. Echolálie je chorobné opakování nebo-li papouškování. Je zajímavé, že tato hypotéza vytvořena před více jak 100 lety se velmi podobá dnešním neuropsychologickým teoriím.
Na přelomu 19, a 20, století, rakušan T. Heller popsal něco, co nazval dementia infantilis. Což znamená, že i po několikaletém normálním vývoji nastupuje krátkodobé snížení rozumových schopností v oblasti intelektu, řeči a chování. Dnes se tato choroba řadí mezi pervazivní vývojové poruchy.
Slovo autismus bylo poprvé použito v roce 1912 švýcarským psychiatrem Eugenem Bleulerem. Autismus nazval podle řeckého slova ,,pro“, což znamená ,,já“. Bleuler použil toto slovo jako popis pro potíže schizofreniků komunikovat s druhými lidmi. Byl to výraz pro ponoření se do vlastního nitra, snů a fantazie. Z čehož vyplývá, že člověk s autismem byl v té době vlastně něco jako schizofrenik.
Až v roce 1943 rakouský psychiatr Leo Kanner vytvořil studii na 11 dětech s velmi podobnými příznaky, které ale nezapadali do tehdy známých diagnostických kritérií žádné v té době známé kategorie psychických onemocnění. Kanner začal nejprve pozorovat chlapce s velmi zvláštním chováním. Celkem věnoval velmi pozornost 11 dětem, u kterých byl omámen zvláštním a značně odlišným chováním od jiných pacientů. Byli tam tři dívky a osm chlapců. Tři vůbec nemluvili a u pěti bylo zjištěno nadání.
Kanner zjistil, že tyto děti neprojevují žádný zájem o komunikaci s druhými lidmi. A tak nazval autismus podle řeckého slova ,,autos“ ,,sám“. Tímto názvem vyjádřil svojí hypotézu, že autistické děti jsou osamělé, ponořené do vlastního světa bez schopnosti citů jako je přátelství a nebo láska.
Anglický psycholog Simon Baron-Cohen uvedl pro lepší orientaci v autistickém spektru a definoval autismus jako nerovnováhu mezi dvěma typy inteligence. Nazýval je tzv. typ E nebo-li empathizing, který pomáhá porozumět jiným lidem a tzv. typ S nebo-li systemizing, který umožňuje rozumět věcem. Baron-Cohen zjistil, že dívky mají více rozvinutou empatickou část a chlapci více systematickou.

2.2 Známé osobnosti trpící autismem
Irský lékař z univerzity Zlaté trojice v Dublinu Michael Fitzgerald tvrdí, že slavné osobnosti také trpěli autismem. V minulosti byli s autismem spojováni vědci jako Isaac Newton a Albert Einstein. Fitzgerald k nim přidal další, jako je třeba autor Alenky z říše Divů Lewis Caroll, irský premiér Eamon de Valera, Sokrates, Andy Warhol a Charles Darwin.
Podle Fitzgeralda ukazuje chování těchto osobností na jasné příznaky Aspergerova syndromu. Aspergerův syndrom se projevuje špatnou schopností socializace a posedlostí některými obory. Tito lidé jsou ale také velmi inteligentní a můžou mít nadprůměrné verbální schopnosti, což s projevuje například u Lewise Carolla, Sokrata a nebo Williama Yetse.
Když se řekne jméno Lewis Caroll, spoustě lidí se vybaví jeho koktavost. Někdo říká, že ve společnosti dospělých koktal, ale jakmile mluvil s dětmi, po koktavosti jako by se slehla zem. Caroll také popisoval ve svém deníku záchvat migrény s aurou a popsal průběh ,,hýbajících se hradů“ Někdo říká, že podivné Alenčiny zážitky mohly být inspirovány migrénou, podle toho byl nazván syndrom Alenky v říši divů. Caroll netrpěl pouze migrénami, ale také epilepsií.“