1.

Úvod

2.	Základní údaje o Argentině

3.	Stručná historie Argentiny do r. do konce 19. stol.

4.	Charakteristika Argentiny na poč. 20. století

5.	Politická nestabilita v 1. poloviny 20. století

6.	Juan Domingo Perón (1895-1974): Osudy v letech 1895-1944

7.	Perónův triumf

8.	Základní charakteristika Perónova režim

9.	Zahraniční politika za vlády Peróna

10.	Politický vývoj v Argentině za vlády Peróna

11.	Politická situace po odchodu Peróna

12.	Perón se znovu dostává na scénu

13.	Období vlády vojenské junty

14.	Na cestě k demokracii a zúčtování s minulostí

15.	Základní údaje o Chile

16.	Stručná historie Chile do první světové války

17.	Roky 1924 - 1942 v dějinách Chile

18.	Roky 1946 - 1973 v dějinách Chile

19.	Životopis Augusto Pinocheta

20.	Pinochetova diktatura

21.	Závěr - Porovnání Argentiny a Chile

22.	Použitá literatura a jiné zdroje

23.

Přílohy

23.1	Přehled argentinských a chilských prezidentů

23.2	Obrazové materiály

„Charakteristika Argentiny na poč. 20. století:
Závažným problém bylo nerovnoměrné rozdělení obyvatelstva. Nejvíce bylo zalidněno pobřeží a velká města na pobřeží např. Buenos Aires, které rostlo závratnou rychlostí, a na druhé straně bylo řídce obydlené vnitrozemí, kam jakoby modernizace vůbec nepostupovala. Lidé zde žili ještě v koloniálních podmínkách a rovněž zde byla velká negramotnost obyvatelstva.
Počet obyvatel se rychle zvyšoval a to především migračními vlnami z Evropy, ale přijíždělo více mužů než žen, což dělalo sociální problémy a rozvíjelo prostituci.
Imigranti si sebou přivezli moderní politické teorie, takže již ve dvacátých let byl v Argentině znám socialismus, komunismus i fašismus. Roku 1919 byla též založena Vlastenecká liga, která kázala šovinistické, xenofobní, klerikální a silně protikomunisticky a protižidovsky orientované názory.
Argentina byla založená na zemědělství, především na vývozu dobytka a obilí do Británie, pokoušela se prosadit i na americkém trhu, ale to se jí nedařilo kvůli celní ochraně USA.
Za první světové války Argentina dodávala zemědělské produkty oběma válčícím stranám, z čehož neuvěřitelně profitovala, ale konec války pro ni znamenal ztrátu odbytišť zboží.

Politická nestabilita v 1.pol. 20.stol.:
Dne 6. 9. 1930 proběhl první vojenský argentinský puč ve 20. století, a právě vojenské puče se stanou do jisté míry typické pro celé další období 20. století. Tento vojenský puč provedl gen. José Félix Uriburu (1868-1932), silný nacionalista až s šovinistickými názory, který silně obdivoval fašistické diktatury v Evropě (diktaturu Primo de Rivera ve Španělsku a Mussoliniho režim v Itálii). Stejně jako Mussoliny si myslel, že stát je všechno, jedinec není nic.
Po smrti gen. Uriburu se prezidentem stal gen. Agustín Pedro Justo (1876-1943), ten měl širší podporu než Uriburu a jeho režim byl celkově poklidnější, nevyznačoval se už takovou brutalitou oproti předchozímu režimu. Rovněž byly ukončeny represálie vůči politickým oponentům.
V této době se zrodil ekonomický nacionalismus způsobený odporem k Britům a Američanům, kteří měli v Argentině rozsáhlé majetky, ovládali hlavně podniky na těžbu ropy (USA) a železnice (Britové), ale kteří nechtěli moc investovat do argentického průmyslu, ba naopak zisky posílali pryč ze země. USA a Velká Británie do Argentiny též hodně dovážela své zboží, ale na druhou stranu Argentina nemohla vyvážet své produkty do USA a američtí farmáři byli argentinským zemědělcům velkými konkurenty, toto bylo příčinou vzniku protiamerických a protibritských nálad. Ekonomický nacionalismus se pak ve 40. letech stal jedním ze znaků Perónova režimu.
Naštěstí ekonomika Argentiny nebyla moc poškozena Velkou krizí po pádu newyorské burzy v roce 1929. Zato druhá světová válka měla na ekonomiku špatný vliv, neboť kvůli válečným bariérám ztratila Argentina trhy v západní Evropě, do USA ji celní omezení nedovolily exportovat, dovážela tedy jen do Británie, která ale byla v té době v platební neschopnosti.
Protiamerické nálady vyvolané celními bariérami přivedly už takto dosti pravicovou Argentinu ke koketování s mocnostmi Osy a čilým kontaktům s německým velvyslanectvím v Buenos Aires.
V této době získávají nacionalisté navrch. Rychle se šíří klerikální, antikomunistické, antisemitské názory a propagace korporativního státu po vzoru fašismu.
Roku 1941 se zarputilý nacionalista a klerikální hispanofil Enrique Ruiz Guinazú dostal do vlády jako ministr zahraničí.
V červnu 1943 došlo k dalšímu vojenskému puči, na němž se podílely dvě úplně odlišné skupiny: jednak umírnění liberálové, kteří byli pro smíření s USA a jednak radikální nacionalisté, kteří byli proti smíření s USA. Velitel pučistů generál Rawson byl záhy vystřídán gen. Ramízem, který zprvu prosazoval dobré vztahy s USA, ale ty se za nedlouho zhoršily, což donutilo umírněné k odchodu z vlády.“

Práce obsahuje fotografie a tabulky. Čistý text práce dosahuje cca 16 stran.