1.	Země "Čechů"

1.1.	Člověk a jeho svět

1.2.	Krajiny polní a lesní

1.3.	Christianizace

1.4.

Sousedé

2.	Raný stát Přemyslovců: Krize a východiska

2.1.	Sláva a pád „říše“ Boleslavů

"2. Krajiny polní a lesní

Str. 15
V polovině 11. století mělo slovanské osídlení v Čechách za sebou už dlouhý vývoj. Svého krajního vymezení začalo dosahovat staré sídelní území, ohraničené v hrubých rysech již pravěkými zemědělskými kulturami. Objímalo relativně souvislou plochu úrodných nížin kolem Labe, dolní Vltavy, střední a dolní Ohře s výběžky do Pojizeří a povodí Bíliny. Jinde převládal obtížně prostupný hvozd, jen místy narušený prosvětleným zázemím hradů nebo klučeninami podél řek a potoků. Shluky osad tu vytvářely menší či větší sídelní komory, oddělené hradbou lesa, křovin a močálů. Výraznější z komor obklopovaly Starou Plzeň, Sedlec, Prácheň, Stolice, Chýnov a Doudleby, tříšť drobných sídelních enkláv provázela Sázavu, Berounku a další toky.

Str. 15-16
Zatímco se otevřené polní oblasti soustřeďovaly v úrodných nížinách kolem řek, náležely k lesním krajům liduprázdné či jen řídce zalidněné vnitrozemské pahorkatiny a podhůří pohraničních hor. Pralesní hvozdy ovládaly široké pohraniční pásmo a vnikaly hluboko do vnitrozemí (výjimkou byla jižní Morava), takže v půli 11. století zaujímala souvislejší zemědělská plocha asi 15% z celkové rozlohy Čech. Pokud někdo spěchal od hranic k Praze, musel překonat namáhavý úsek neosídleným prostorem, než dosáhl otevřené krajiny. Tak prošel cestou do Prahy horami, lesem a močály po polovině 10. století též Ibrahim ibn Jabub. Proto se v roce 1110 dozvěděl Vladislav I. o vpádu Poláků až ve chvíli, kdy již nepřítel vnikl přes Krkonoše do Polabí.

Str. 16
Až koncem 11. a začátkem 12. století vznikala po obvodu Čech skutečná soustava „řádných“ hradů.

Str. 17
Dobovým protikladem venkovských sídlišť byly hrady. Větší, označované v pramenech jako civitates nebo urbes, k sobě vázaly vojenské, soudní, církevně správní i hospodářské funkce. Hlavně však tvořily páteř zemské administrativy. Na jejich úpatích vyrůstaly osady řemeslníků, služebníků a specializovaných zemědělců, splývající v lidnatá podhradí. Položení na zemských cestách upevňovalo kontakty s obchodem, konání trhů aktivizováno místní řemeslníky, takže význam některých center rychle vzrůstal. Kromě Prahy se k předním hradům řadily Litoměřice, Žatec, Hradec (Králové), Plzeň, na Moravě Olomouc, Brno a Znojmo. Souběžně klesal význam starých přemyslovských hradů ve středních Čechách, neboť vznik jednotného státu jejich další smysl zpochybnil (Levý Hradec, Budeč, Libušín, Tetín, Lštění).

Str. 18
Zvláště v příhraničních oblastech, kam směřovaly pravidelné vpády sousedů, se totiž v kritických měsících uchylovali lidé i s dobytkem pod ochranu hradů a příležitostných opevnění. O tom, jak se před příchodem Břetislavových Čechů stáhli do hradu Hedče (Giecz) i okolní venkované (1039), vypráví Kosmas. Hovoříme o refugiálním či útočištném (ve smyslu útočiště) rázu takových míst. Podobné jevy znaly i Čechy. Jak ukazuje příklad drobného hradiště u Třeboním na Čáslavsku, vznikaly nárazově obývané a jednoduše vybavené „pevnůstky“ i podél vojenských tahů. "