1.	Funkce a části centrální nervové soustavy (CNS)

2.	Funkční systémy lidského mozku

3.	Poruchy a nemoci CNS v dětském věku

3.1	Poškození vzniklá v průběhu nitroděložního života

3.2	Poškození vzniklá při porodu asfyxií či mechanickým traumatem

3.3	Postnatální poškození v důsledku chorob postihujících CNS

4.	Poškození CNS dětí se z hlediska pedagoga

4.1	Mentální retardace

4.2	Hyperkinetické poruchy

4.3	Specifické vývojové poruchy

4.4	Poruchy chování

mentální retardace. Tuto poruchu obvykle popisujeme s použitím úrovně IQ, jde ovšem o ne vždy vyhovující pouze orientační diagnostickou pomůcku. Děti s IQ mezi 90 – 70 (podprůměrná inteligence) jsou ještě běžně zařazovány do základních škol. Lehce mentálně retardované děti (69 – 50) jsou mnohdy právě na hranici, kdy je nutné zvažovat zda je zařadit do běžné školy, kterou mohou, byť s potížemi často zvládnout, či zda volit zvláštní školu. Velmi důležitou roli v tomto případě hraje sociokulturní zázemí rodičů. Středně těžká, těžká a hluboká mentální retardace pak je již záležitostí speciálních pedagogů ve specializovaných ústavních zařízeních.
Hyperkinetické poruchy. Jsou způsobeny funkční poruchou mozku vyvolanou z 60-70% genetickými faktory, zbytek tvoří perinatální komplikace, případně úrazy. Chybná funkce mozku vyvolává nadměrnou nebo naopak nedostatečnou stimulaci (kterou ovšem takto postižené dítě kompenzuje hyperaktivitou). Typické kromě hyperaktivity jsou drobná neurologická postižení (nešikovnost, poruchy koordinace), impulzivita, horší sociální adaptace. Intelektuální schopnosti nebývají obvykle postiženy, proto je takové dítě pro pedagoga problém především z hlediska chování ve třídě a nikoliv vzdělavatelnosti.
Specifické vývojové poruchy školních dovedností. Patří sem specifické poruchy čtení – dyslexie, psaní – dysgrafie, počítání – dyskalkulie. Jsou způsobeny patrně narušením souhry jednotlivých funkčních struktur jednotlivých hemisfér. Prognóza je všeobecně dobrá, děti s těmito poruchami však vyžadují mnohem více pozornosti ze strany učitele, což může být v neřídkých případech, kdy jich je ve třídě víc, závažným problémem.
Poruchy chování. Přibližně 5-20% dětí školního věku má určité poruchy chování. Jejich etiologie je multifunkcionální, zahrnuje jak faktory organické (postižení CNS), tak genetické, konstituční a temperamentové. Často jsou spojeny také se sociokulturní úrovní rodiny. Postižení CNS bývá obvykle predisponujícím faktorem vycházíme li z teorie kontinuity duševních poruch a poruch chování. Pro tuto poruchu jsou typické určité opakující se vzorce chování, při kterých jsou porušovány sociální normy, pravidla a práva druhých. Z hlediska pedagoga jsou velmi závažné projevy agresivity vůči lidem a zvířatům, zahrnující šikanu, rvačky se spolužáky mnohdy zahrnující použití předmětů, které mohou vážně zranit druhé. Neméně závažné jsou projevy agrese vůči věcem jako ničení nebo úmyslné poškozování cizího majetku např. zakládáním ohně. Další běžné projevy jsou krádeže až loupeže (nejprve u spolužáků, později u starších, mnohdy bezmocných osob). Role pedagoga je v těchto případech velmi těžká, především tehdy, když je nemožná spolupráce s rodiči."

Velmi stručné, avšak komplexní zpracování tématu pro přípravu ke státnicím.