1.

Stárnutí

1.1.	Teorie stárnutí

1.2.	Rozdělení staršího věku dle Světové zdravotnické organizace

2.	Kognitivní změny ve stáří

2.1.	Smyslové vnímání

2.2.

Paměť

2.3.	Inteligence

2.4.

Tvořivost

3.	Emoční změny ve stáří

3.1.	Afektivní prožívání

3.2.	Citové prožívání

3.3.	Osobnost starého člověka

3.3.1.

Rozdělení strategií vyrovnávání se vlastním stářím

4.

Demence

5.	Terminální stadium

5.1.

Umírání

5.2.	Co umírající potřebují - jejich přání

6.	Hospicová péče

6.1.	Hospice v ČR

7.

Smrt

7.1.	Smrt klinická

7.2.	Smrt sociální

7.3.	Tanatologie

8.	Autentický zážitek klinické smrti

"3 Emoční změny ve stáří

3.1 Afektivní prožívání – citové prožívání je ve vyšším věku méně bezprostřední a snižuje se i intenzita emocí, ale stabilita emocí se začíná zvyšovat. Může se objevovat i lhostejnost vůči vnějšímu světu, což se může projevit větším klidem a trpělivostí, nebo to také může vyústit v nezájem až v apatii. V prvních fázích stárnutí se často projevuje potřeba seberealizace a potřeba být užitečným pro druhé, později je to potřeba emočního zakotvení a pozitivního přijetí blízkými lidmi. V pozdějším stáří se lidé výlučně zaměřují jen na své problémy.
V domovech důchodců můžeme pozorovat dva negativní jevy: reálnou izolaci – ta je způsobena nedostatkem sociálních kontaktů a psychologickou dezolaci – což je subjektivní pocit opuštěnosti, osamocení, ztráty významných citových vztahů (= emoční deprivace) (Langmeier, Krejčířová, 2006).

3.2 Citové vztahy ve stáří – s věkem většinou stoupá význam rodiny, jelikož je člověk ve stáří, stejně jako v dětství, ohrožen sociální izolací a emoční nebo podnětovou deprivací. Starý člověk má většinou velmi důležitou roli – buď jako prarodič nebo i jako praprarodič (prababička, pradědeček). Tuto roli většinou prožívají velice zodpovědně a pozitivně, a oproti rodičům jsou ve hře k dětem tolerantnější. Prarodiče mohou působit i výukově, tím že vyprávějí o minulosti, nebo učením hodnot a postojů, dokonce i svou smrtí.
Manželské vztahy v tomto období většinou sílí, a proto bývá ztráta životního partnera velmi závažnou životní situací. Kromě citových potřeb přetrvávají v i potřeby sexuální (Langmeier, Krejčířová, 2006).


3.4 Osobnost starého člověka – i ve stáří se osobnost člověka dále vyvíjí. Některé empirické výzkumy dokazují, že se starší lidé stávají introvertovanější. Ale původní struktura osobnosti se většinou nijak rapidně nemění. Osobnost člověka je výsledkem celoživotního vývoje a zároveň současné adaptace na obtíže spojené s vyšším věkem (Langmeier, Krejčířová, 2006).

3.4.1 Reichardsová (1962) vyčlenila pět strategií vyrovnávání se s vlastním stářím:
1. Konstruktivní strategie – Člověk s touto strategií je stále aktivní a nepřestává mít radost ze života a z citových vztahů k lidem. Zná své možnosti výkonů a jejich meze, akceptuje i možnost smrti, ale přijímá ji bez přílišného strachu a zoufalství. Stále je snášenlivý, pružný v myšlení, je schopen přizpůsobovat se novým okolnostem, nechybí mu humor a dovede se radovat i z maličkostí, dále rozvíjí své zájmy a dovede se prosazovat bez agrese. Jsou to většinou lidé se šťastným dětstvím a spokojeně prožitou dospělostí, se šťastným manželstvím a rodičovstvím."

Tato práce je zcela kompilačního charakteru. Čerpá ze zdrojů řádně uvedených v použité literatuře.
Seminární práce do předmětu Seminář z Vývojové psychologie - Slezská univerzita v Opavě, Ústav pedagogických a psychologických věd, Fakulta veřejných politik.