1.

Úvod

2.	Biologické základy autismu

2.1.	Provázející zdravotní komplikace

3.	Lékařská diagnóza autismu

4.	Výchova a vzdělávání dětí s autismem

4.1.

Volný čas

4.2.	Podpora motivace k učení

4.3.

Kde?

4.4.	Kdy? Jak dlouho?

4.5.	Řeč a jazyk

4.6.	Děti s autismem ve škole

5.	Autismus – syndrom nadměrného realismu

6.	Oblast sexuálního života osob s autismem

7.

Závěr

8.	Kazuistika

"Autismus – syndrom nadměrného realismu

Lidská společnost je plná symbolů, které znázorňují a zastupují realitu. Pokud člověk s autismem vidí na stěně vycpanou jelení hlavu, jde se podívat na druhou stranu stěny, kde je tělo. Další propadá panice pokaždé, když vidí ukřižovaného Krista s trnovou korunou. Oba nejsou schopni pochopit realitu mimo pravdivou skutečnost, symboly.
Když otec otevře dveře na toaletu, dítě řekne: „Zlý, špinavý kluk“. Nezdá se to tak nelogické pokud víme, že se otec před lety rozzlobil, když se dítě pomočilo, popadl ho, otevřel dveře na toaletu a řekl stejná slova. Další mladík vidí Hi-Fi soupravu a říká: „Nech to na pokoji, jenom to pokazíš“. Takové použití jazyka se nazývá opožděná echolálie, pro zdravé malé děti je to jeden ze stupňů vývoje řeči, postižení pak opakují přesně jako ozvěna to, co slyšeli, protože je to jednodušší než analyzovat všechna slova, aby zjistili jejich význam.
Lidé s autismem mají myšlení vizuální a sluchové, nemyslí ve slovech ale v obrázcích a ve zvucích. Vizuální myšlení si můžeme představit jako neustálé přehrávání různých kazet na videu v paměti, je pomalejší než verbální myšlení, protože trvá určitý čas přehrát ve svých představách videokazetu. Ani učení reakcí na různé chování lidí k sobě navzájem nazpaměť nemá smysl, protože lidské chování je kreativní, proměnlivé a nedůsledné.
Takové jsou zkušenosti dospělých lidí s autismem, kteří jsou schopni své zážitky převyprávět.

Oblast sexuálního života osob s autismem

Protože autistické děti nemají potřebu lásky a fyzické blízkosti, musíme tuto oblast rozvíjet a podporovat. Problém spočívá v pohledu okolí na intimní život postižených spoluobčanů, kdy veřejnost nechápe, že postižený člověk potřebuje k životu i přiměřený sexuální život – nejčastěji jde o kontakt s druhou osobou, kde se sexuální praktiky vůbec neuplatňují (mazlení, zvýšená představivost). Stále se nedořešila otázka, jak zabránit případnému nežádoucímu těhotenství, i kdyby se problém týkal pouze minimálního procenta postižených. S přihlédnutím k mentální retardaci až 70% osob s autismem, která vede ke snížené diferenciaci při výběru sexuálního partnera, odborníci doporučují zácvik různých krizových životních situací formou psychoher, kde se např. učí, jak se vyhnout pedofilním jedincům a jak na ně reagovat, zároveň se učí různým sexuálním dovednostem. Vzhledem k tomu, že v případě spojení autismu s hlubší mentální retardací je nutno přistoupit k instruktáži, vyvstává otázka, kdo tuto instruktáž povede. Jako aktuální se jeví odborný výcvik speciálních pedagogů, kteří budou pomáhat i rodině postižených."