1.

Úvod

2.	Pojem finančního práva a jeho systém

2.1	Finanční právo

2.2	Instituty finančního práva

2.2.1

Fiskální část

2.2.2

Nefiskální část

3.	Další systematizace finančního práva

3.1	Finanční právo procesní

3.2	Finanční právo správní

3.3	Finanční právo trestní

4.	Postavení finančního práva v systému práva

4.1	Souvislost s právem veřejným

4.2	Souvislost s právem soukromým

5.	Finančně právní vztahy a normy finančního práva

5.1	Charakteristické znaky finančně právních vztahů

5.2	Normy finančního práva

6.	Prameny finančního práva

7.	Finanční správa

8.

Závěr

„Pojem finančního práva a jeho systém
Právní řád České republiky vychází, jako většina evropských států s právním systémem navazujícím na římské právo, ze základního členění na právo veřejné a soukromé. Toto dělení je v kontinentální právní kultuře tradiční a letité, ale rovněž tak sporné, nepřesné a těžko dokazatelné. Nicméně vychází z potřeb a z poznání, že v některých případech (upravených normami tzv. veřejného práva) jsou více dotčeny obecné společenské zájmy, což odůvodňuje vhodnost či nutnost zásahů státu do právních vztahů, zatímco v jiných případech jsou dotčeny převážně či výlučně soukromé zájmy účastníků právního vztahu, takže je zde účastníkům
při řešení daných záležitostí ponechána autonomie, bez zasahování ze strany státu.

Veřejné právo vyjadřuje nadřazenost veřejné moci, tj. státu, popř. územní samosprávy, v určitých vztazích vůči ostatním subjektům práva, v normách se uplatňuje tzv. princip subordinace (mocenská teorie). V soukromém právu je to princip ekvivalence (rovnosti). Právní vztah v rámci veřejného práva vzniká, mění se či zaniká právním aktem orgánu veřejné moci, jehož právní účinek nastává nezávisle na vůli adresáta. Převažují zde kogentní právní normy, které kategoricky určují povahu a náplň subjektivních práv a povinností
- nepřipouštějí odchylky od oprávnění a povinností stanovených dispozicí právní normy.

V menším rozsahu jsou to pak i normy dispozitivní, které umožňují subjektům práva,
aby si v mezích zákona určily obsah vzájemných oprávnění a právních povinností. Rozdíl oproti soukromému právu je dále v tom, že právní normy jsou stanoveny či platí ve veřejné zájmu, tedy v zájmu všech nebo alespoň většiny (zájmová teorie). Rozdíl je pak dále, podle organické teorie, v tom, že je regulováno postavení jednotlivce v rámci veřejné korporace.

Finanční právo
Finanční právo je samostatným odvětvím, které řadíme do veřejnoprávních oborů, stejně jako např. odvětví práva ústavního a správního, s nímž velmi úzce souvisí (vyčlenilo se z něj), nebo i práva trestního či práva životního prostředí. Finance však často zahrnují rovněž soukromou sféru, a to v případě vztahu vznikajících vyloženě na smluvním základě, i když
by byl jedním z účastníků stát. V takovém případě jsou tyto vztahy upraveny zejména normami práva občanského či obchodního. Je právem ovlivňujícím a ovlivňovaným ekonomickým modelem státu, přičemž jeho primárním účelem je zajištění bezporuchového fungování tohoto modelu a zajištění tvorby a užití materiálního základu produkce veřejných statků. Finanční právo má povahu specifického veřejnoprávního odvětví.
Předmětem finančního práva jsou specifické společenské vztahy, tedy vztahy, které vznikají v průběhu finanční činnosti, zejména pak finanční činnosti státu. Mohou to být vztahy mezi státními orgány navzájem, mezi orgány státu a územními samosprávnými celky nebo vztahy mezi finančními orgány a fyzickými či právnickými osobami. Je to souhrn právních norem, které upravují vztahy vznikající v procesu tvorby, rozdělování a používání peněžní masy a jejích částí (veřejných peněžních fondů; peněz či peněžitých plnění). Finanční právo upravuje zejména ty vztahy, ve kterých vystupuje či do nichž zasahuje stát, a které
se přímo nebo alespoň zprostředkovaně týkají peněžní masy nebo jejích částí.

Instituty finančního práva
Normy finančního práva jsou velmi početné a mnohostranné, což vyplývá z rozsáhlosti
a rozmanitosti finančních vztahů. Tak jako převážná většina jiných pozitivních právních oborů je i finanční právo členěno na dvě části, a sice na část obecnou a část zvláštní.
Systémem finančního práva je třeba rozumět vnitřní diferenciaci odvětví finančního práva na ucelené soubory či skupiny finančně právních norem s ohledem na jejich obsah
a na příbuznost jimi regulovaných společenských vztahů. Systém finančního práva je tak založen na vzájemných vazbách mezi právními normami a společenskými vztahy, mezi finančními jevy a finančními činnostmi“