1.

Úvod

2.	Efekt motýlích křídel - Edward Lorenz teorie chaosu

3.	A je to tady - propojení na celosvětový trh

4.	Jak to všechno začalo - americká hypoteční krize z roku 2007

5.	Co se muselo stát - mezibankovní úvěrový trh

6.	Lodě v bouři - chování managerů

7.	Kdo je obětí a kdo vítězem?

8.	Poděkování

9.

Závěrem

"2. Efekt motýlích křídel

Je to už několik měsíců co jsem jela autem a v rádiu jsem uslyšela větu „Když motýl v Brazílii mávne křídly, v Texasu to vyvolá tornádo“. Jak pravdivé pro dnešní dobu pomyslela jsem si. Jak příznačné pro současný globální svět, kde jedna zdánlivě bezvýznamná událost na jednom konci světa dokáže způsobit katastrofu na druhém kontinentu. Až později jsem se podívala na internet a zjistila, že věta o motýlovi je známým vyjádřením teorie chaosu, kterou formuloval slavný americký matematik a meteorolog Edward Lorenz a pronesl jí již v roce 1979 a je známá jako „motýlí efekt“. V principu znamená, že „ i něco tak malého, jako třepetání motýlích křídel, může v konečném důsledku vyvolat tajfun třeba i někde na druhé polovině světa.“(Wikipedia.cz). Ačkoliv se jedná o matematickou a meteorologickou definici, domnívám se, že se dá beze zbytku aplikovat i na dnešní svět, zejména na souvztažnost makroekonomických jevů ovládajících chování a fungování celosvětové ekonomiky.
Když se na podzim 2008 začaly objevovat v tisku první zprávy o počínající ekonomické krizi, mnozí lidé nechápali „co si to zas ty Američani vymysleli“(odposlechnutý citát jedné starší paní na zastávce MHD, podzim 2008). Najednou byly plné zprávy ekonomických analýz a v TV NOVA předstihly zprávy o počínající krizi i hromadnou nehodu na D1 či masovou vraždu a to je při bulvární povaze této stanice už velký výkon. Lidé se začali učit nové pojmy, dennodenně se setkávali s ekonomickými analytiky na televizní obrazovce, kteří s ustaranými obličeji stále dokola omílali odpovědi na otázku, na kterou se nedalo a doposud nedá odpovědět a sice, jak nás to postihne a kdy to skončí. Ti chytřejší přiznali barvu, že se to nedá určit, ti méně bystří se nechali unést popichováním novinářů a přece jen ze sebe vysoukali „ že asi do roka… že asi do dvou let bychom měli být za vodou“. Faktem je, že v té době ani nyní nikdo nevěděl a ani neví, jaké konkrétní dopady bude mít to, co stálo před rokem na počátku celé tolikrát skloňované krize. Starší lidé si tenkrát vzpomněli na obrázky nezaměstnaných stojících frontu na polévku ve třicátých letech, komunisté vytáhli hbitě povídačky o krizi kapitalismu a běžný člověk dále chodil do práce, za zábavou a čekal, co z toho nakonec bude – asi jediný rozumný postoj. Když jsem loni měsíc před vánoci zavítala do jednoho pražského obchodního centra, čekala jsem, že bude téměř liduprázdné, ale opak byl pravdou. V tisku jsem si pár dní nato přečetla komentář, že lidé se chtějí „naposledy pořádně najíst“ v předtuše horších zítřků. Ale důvod byl mnohem prozaičtější – prostě v té době žádná viditelná krize na naší republiku ještě zdaleka nedolehla. Lidé dál nakupovali plazmové televizory jako o život a banky si ještě mnuly ruce nad stále rostoucí ochotou lidí k zadlužování spotřebními úvěry. Většina lidí tehdy zaujala postoj „já nemám nic našetřeno, nemám žádné miliony na účtu, tak mě se krize netýká, nemám o co přijít“. Jak lichá byla tato jistota, ukázal až vývoj dalších měsíců.
Je pravdou, že katastrofické scénáře ani obrázky prvorepublikových žebráků čekajících na polévku se zatím nenaplnily a snad už nenaplní. Nicméně, vyprávějte to lidem z textilek, skláren, či soustružníkům, kteří přišli o práci. Ano, pravda je taková, že krizi se můžeme smát až do chvíle, kdy přijdeme o práci. Pak si možná uvědomíme, že dostihla už i nás.

3. A je to tady

Na úvod trochu čísel. Podle údajů společnosti Coface Czech, která se zabývá řízením a správou pohledávek, přibylo za první pololetí roku 2009 v České republice 2 455 návrhů na konkurz což je o ¾ více než za stejné období minulého roku! "

Univerzita J. A. Komenského, Praha.