1.

Úvod

2.	Demokracie

2.1	Pojem demokracie

2.2

Vývoj

3.	Formy demokracie

3.1	Přímá demokracie

3.2	Zastupitelská demokracie

4.	Vládní systémy v demokracii

4.1	Parlamentní systému vlády

4.2	Prezidentský systém

4.3	Poloprezidentský systém vlády

4.4	Parlamentní demokracie

4.4.1

Parlamentarismus v konstitučních monarchiích

4.4.2

Republikánský parlamentarismus

4.4.3

Racionalizovaný parlamentarismus

4.4.4

Prezidiální parlamentarismus

4.4.5

Premiérský či kabinetní systém anglického typu

4.4.6

S převahou zákonodárného sboru typu francouzské třetí republiky

4.4.7

S rozhodujícím vlivem politické strany

4.4.8

Premiérský parlamentarismus

4.4.9

Parlamentarismus s převahou zákonodárného sboru

5.	Česká republika = parlamentní demokracie

6.

Závěr

7.	Použitá literatura

„PREMIÉRSKÝ PARLAMENTARISMUS
Premiérský neboli kabinetní systémy nejlépe svým označením odkazuje ke konkrétnímu systému, a to systému Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Je zde parlament, který není podroben žádnými ústavněprávními předpisy. Parlament vlastní zákonodárnou i výkonnou moc.
V tomto případě existuje ve vládě jedna politická strana, která ve volebním řízení získala většinu v Dolní sněmovně. Politické straně, která prohrála, se říká opozice. Předseda vyhrané strany se stává předsedou vlády, jeho pozice je posílena skutečností, že právě jeho strana má v zákonodárném orgánu v zemi většinu a tudíž se „nemusí“ ohlížet na postoje a názory opoziční strany.
Zajímavým jevem v britském typu premiérského parlamentarismu je, že vláda rozhoduje o rozpuštění parlamentu a následném vypsání voleb. Důležitým aspektem britského systému je také i typ stranického systému tzv. bipartismus kombinovaný s jednokolovou většinovou volbou.
Poněkud slabší verzi tohoto modelu představuje tzv. kancelářská demokracie ve Spolkové republice Německo, předseda vlády – kancléř – je volený parlamentem a není nutně formálním vůdcem své strany. Podstatným znakem německého systému je princip konstruktivního hlasování o nedůvěře: Bundestag – spolkový sněm – může vyjádřit nesouhlas s politikou stávajícího kancléře a jeho vlády jen pod podmínkou, že se poslanci současně shodnou na osobě jeho nástupce. Poslanci jsou schopni se domluvit na vyjádření nedůvěry, ale dosažení na náhradě kancléře je mnohem složitější, právě požadavek na dohodnutí o nástupci přispívá ke stabilitě a můžeme jej považovat za určitou formu ochrany vlády.
Tady si můžeme všimnout, že britský model je postaven na stranické podpoře premiéra, zatímco německý model počítá s neschopností stran dosáhnout shody na jeho nástupci.
PARLAMENTARISMUS S PŘEVAHOU ZÁKONODÁRNÉHO SBORU
V tomto parlamentním systému je vláda plně závislá na zákonodárném sboru a hlavní roli v tomto modelu hraje parlament. Na rozdíl od předešlého modelu se jedná o výraz čisté podoby parlamentního principu. Důležitým prvkem, jenž ovlivňuje fungování tohoto systému je role politických stran a vyjednávání mezi jednotlivými stranickými subjekty zastoupenými v parlamentu. Můžeme uvést příklad čistého parlamentního systému, tím je italská první republika (1948-1994) klasifikovaná také jako partitokracie – systém, v němž hrály rozhodující roli silné a stabilní strany, vláda naopak ztrácela svou schopnost vládnout a stala se hlavně zdrojem vhodných mocenských pozic pro šíření jednotlivých zájmů politických stran nebo individuí. Samotná vláda není vnitřně jednotná.

Funkčnost systému vládnutí v demokracii je vázaná především na společenské, ekonomické, kulturní a historické podmínky, v nichž dochází k prosazování demokratických pravidel hry.

ČESKÁ REPUBLIKA = PARLAMENTNÍ DEMOKRACIE
A jak to vypadá v České republice?
V České republice je ústavním zřízením parlamentní demokracie, z toho vyplývá, že základní složkou je parlament, jenž je jediným přímo voleným orgánem státu. Od parlamentu se odvíjejí obě dvě další složky moci – moc výkonná a soudní, ty ale nejsou parlamentu přímo podřízeny. Jediný, kdo je parlamentu přímo odpovědný za výkon svých funkcí, je vláda.
Parlament je v České republice jediným zákonodárcem a je jediný, kdo schvaluje zákony a také kdo je může měnit či rušit. Schvaluje také mezinárodní smlouvy, které závažnějším způsobem zasahují do života státu a občanů.
Parlament se člení na dvě komory – Poslaneckou sněmovnu a Senát. Obě tyto komory mají své specifické postavení a úkoly. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, kteří jsou voleni na čtyřleté volební období, a senát má 81 senátorů, kteří jsou voleni po třetinách na šestileté volební období…“

Seminární práce – Společenskovědní seminář.