1.

Úvod

2.

Povodně

2.1.	Z historie záplav

2.2.	Vliv lidské činnosti

2.3.	Funkce lesa

2.4.	Funkce přehradních nádrží

2.5.	Tvorba povodní ve střední Evropě

2.6.	Povodeň roku 1997

3.	Povodeň v srpnu roku 2002

3.1.	Z meteorologického hlediska

3.2.	Z hydrologického hlediska

3.3.	Důsledky srpnových povodní

3.4.	Sporné případy srpnových povodní

3.5.	Následky povodní roku 2002 v Evropě

4.

Závěr

5.	Obrazová příloha

"Vliv lidské činnosti
Ve středověku člověk kolonizoval krajinu – kácel a vypaloval lesy. Lesy mohutně zadržují vodu a tak po jejich vykácení začala četnost povodní vzrůstat (odtok se totiž stal více závislý na množství srážek a při extrémních srážkách docházelo k povodním). Později člověk začal napřimovat malé i velké toky (pro představu: za posledních 150 let byly nejvýznamnější české toky zkráceny o 4600 km – tj. více než o délku severoamerické Mackenzie). Začal prohlubovat koryta řek, zabírat nivní půdu pro rostlinnou zemědělskou výrobu, stavět přehrady. Dále monokulturizoval pěstované plodiny, vymýtil meze a remízky, používal umělé hnojiva, rušil mokřady a rašeliniště.
Napřimování, prohlubování koryt řek a betonování koryt struh vede k větší rychlosti odtoku vody z krajiny. Čím rychleji voda odteče, tím méně se jí stačí vypařit (k menšímu výparu přispívá i betonování městských či jiných ploch). A když se odpaří málo vody, tak jí pochopitelně více zůstane v korytě řeky. Vyšší rychlost odtoku zvyšuje okamžité projevení deště na stavech povrchových vod. Díky odvodnění luk, lesů a polí došlo k urychlení rozkladu organických látek v půdě. Protože organické látky vážou vodu, došlo tak i ke snížení schopnosti půdy vázat vodu a tedy i rychlejšímu odtoku.
Používáním pesticidů, herbicidů, umělých hnojiv došlo ke změně skladby půdního společenstva. Na ně je v potravním řetězci vázáno mnoho živočichů, ku příkladu žížaly. A právě žížaly jsou jedním z živočichů vytvářejících cestičky v půdě, které vodě umožňují vsáknout se (to zda skutečně došlo k úbytku žížal s jistotu nevíme, avšak zdá se to býti pravděpodobné).
Při neexistenci takovýchto vsakovacích cest může dojít k povrchovému odtoku a odnesu půdy. Těžká mechanizace zemědělství utužila zeminu, což k její schopnosti vsakovat půdu nepomohlo.
Mokřady a rašeliniště byly přirozenou nádrží na vodu. Jejich vysušením jsme opět snížily přirozenou schopnost přírody zachycovat vodu. Nivní lesy a louky představovali přirozené záplavové území v místě, kde povodeň nepáchala mnoho škody. Na tomto území docházelo i k velkému výparu vody (uvádějí se 4 litry z m2 za letní den). Voda zde navíc ztratila svoji kinetickou energii, docházelo k usazování unášených živin (na rozdíl od dnešní situace, kdy dochází ve valné většině k jejich odnesu do moře).
Funkce lesa
Les tvoří asi 1/3 rozlohy České republiky, avšak spadne na něj asi ½ srážek. Je to způsobeno rozložením lesů, ty leží převážně v horských a podhorských oblastech s vysokým průměrem ročních srážek. Nedávný výzkum Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické university v Brně ukázal, že existuje určitá „vsakovací kapacita“ lesa. Při srážkách do 50 mm se srážky téměř neprojeví na odtoku z lesa. Při souvislých srážkách do 100 mm se z lesa odplaví více vody, při souvislých srážkách vyšších než 150 mm je lesní půda zcela nasycena vodou, a tak nastává nekontrolovaný odtok vody. Nezáleží přitom na druhové skladbě či obhospodařování lesa. Z pohledu ekologické stability, trvalosti a bezpečnosti je jistě důležité přetvořit smrkové monokultury na smíšený porost. Avšak nebylo prokázáno, že by přítomnost listnáčů snížila nebezpečí povodní (je to výsledek výzkumu, názory na toto téma se liší – viz [4], [5] ). V lese na rozdíl od jiných ekosystémů nedochází k povrchovému odtoku vody, což je jeden z důležitých předpokladů tlumení povodní."

Práce obsahuje mapy a satelitní snímky.
Tato práce je kompilačního charakteru. Čerpá ze zdrojů uvedených v literatuře. Některé přímé citace nejsou vyznačeny.
Gymnázium Christiana Dopplera.