1.	Pedagogika jako vědní

1.1.	Význam termínu pedagogika, předmět pedagogiky

1.2.	Vznik a vývoj pedagogického myšlení, pedagogika jako vědní obor

1.3.	Zdroje pedagogiky

1.4.	Struktura pedagogiky

1.5.	Pedagogické disciplíny

1.6.	Trendy pedagogiky

2.	Výchova ve vývoji společnosti a jedince

2.1.	Definice výchovy, podstata výchovy

2.2.	Znaky výchovy

2.3.	Výchova a socializace

2.4.	Pojetí výchovy v historickém kontextu – 3 základní proudy

3.	Faktory výchovy a jejich úloha v procesu formování osobnosti

3.1.	Podmínění výchovného procesu – vnější a vnitřní faktory výchovy

3.2.	Sociální podmíněnost výchovy – prostředí

3.3.	Momenty znesnadňující výchovu

4.	Vztah výchovy a vzdělávání

4.1.	Vzdělávání

4.2.

Vzdělání

4.3.	Sebevýchova

4.4.	Vzdělávací sytém a školská soustava v ČR

4.5.	Spolupráce školy a rodiny

5.	Cíle a obsah výchovy

5.1.	Výchovné cíle

5.2.	Funkce a struktura výchovných cílů

5.3.	Modely vymezení výchovných cílů

6.	Antropogenní činitelé výchovy

6.1.	Vychovatel a vychovávaný

6.2.	Otázka převýchovy a sebevýchovy

6.3.	Etapy výchovného procesu z hlediska ontogeneze

7.	Formy a prostředky výchovy

7.1.	Formy, prostředky a metody výchovy

8.	Průběh (proces) výchovy

8.1.	Diagnostika ve výchovném procesu – fáze výchovného procesu

8.2.	Diagnostické metody (zjišťující)

9.	Principy výchovy, výchovné zásady

9.1.	Pedagogické zásady a jejich uplatnění v praxi

10.	Svoboda a volnost ve výchově

10.1.

Hubertus von Schoenebeck – spis Podporovat místo vychovávat

11.	Pedagogický systém Jan Amose Komenského a jeho odkaz do současnosti

12.	Vývoj vzdělávání v českých zemích v období od J. A. Komenského až po rok 1990

12.1.

Systém vzdělávání

12.2.

Jednotná škola, školské reformy

13.	Přínos myšlenek o výchově a vzdělávání v 17. - 19. století

13.	1. John Lock (1632 – 1704)

13.2.

René Descartes (1596 – 1650)

13.3.

Jean Jacques Rousseau (1712 – 1778)

13.4.

Denis Diderot (1713 – 1784)

13.5.

Immanuel Kant (1724 – 1804)

13.6.

Johann Heinrich Pestalozzi (1746 – 1827)

13.7.

Johann Friedrich Herbart (1776 – 1841)

13.8.

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 – 1910)

13.9.

Herbert Spencer (1820 – 1903)

14.	Klasické a novodobé alternativní směry ve výchově

14.1.

Montessoriovská škola

14.2.

Waldorfská škola

14.3.

Freinetovská škola

14.4.

Jenská škola

14.5.

Daltonská škola

14.6.

Otevřené vyučování

14.7.

Globální pedagogika

14.8.

Pedocentrismus

15.	Aktuální trendy v českém školství v oblasti vzdělávání

15.1.

Bílá kniha – Národní program rozvoje vzdělávání

15.2.

Rámcový vzdělávací program

15.3.

Evropská dimenze ve vzdělávání

15.4.

Program Leonardo da Vinci

15.5.

Program Socrates

16.	Funkční gramotnost jako multifaktoriální jev

17.	Vývoj vyučovacích koncepcí

17.1.

Dogmatická koncepce

17.2.

Rudolf Steiner (1861 – 1925) , waldorfská škola

17.3.

Celestin Freinet (1896 – 1966), Freinetova moderní škola

17.4.

Peter Petersen (1884 – 1952), jenská škola

17.5.

Marie Montessoriová (1879 – 1952)

17.6.

Problémové vyučování

17.7.

Programové vyučování

18.	Didaktický systém J. A. Komenského a J. F. Herbarta

19.	Didaktický systém vzdělávacího procesu

19.1.

Systém didaktiky podle Josefa Maňáka (1992)

19.2.

Typy výuky

19.	Vývojové dominanty vzdělávání v ČSR a ČSSR v letech 1918 - 1989

19.1.

Reformní školy 20. - 30. let versus systém jednotné školy

19.2.

Socialistická pedagogika

19.3.

Zákon z roku 1948 o jednotné škole

19.4.

Rozvíjející vyučování

19.5.

Myšlenkové proudy ve 20. století a jejich vliv na pedagogiku

19.6.

Psychoanalýza a pedagogika

20.	Vývojové dominanty vzdělávání u nás po roce 1989

20.1.

Budoucnost vzdělávání a školství v obnovené demokratické společnosti a ve sjednocující Evropě

20.2.

Redefinice učitelské a žákovské role

21.	Alternativní zahraniční směry jako inspirace pro naše podmínky – kritický pohled

21.1.

Globální výchova

21.2.

Integrovaná tematická výchova

21.3.

Otevřené vyučování

21.4.

Kooperativní vyučování

22.	Učitel – edukační činitel

22.1.

Socio-profesní charakteristika učitelské profese

22.2.

Charakteristika pracovní činnosti

22.3.

Pedagogické kompetence a dovednosti

23.	Učitelské vzdělávání jako předmět pedeutologie

23.1.

Etapy profesní dráhy učitele

24.	Žák – edukační činitel

24.1.

Proměny sociální role žáka

25.	Plánování vyučování jako didaktický systém

25.1.

Příprava na vyučování

25.2.

Reflexe a sebereflexe

25.3.

Typy výuky

26.	Plánování výuky a hodnocení žáků

26.1.

Plánování výuky

26.2.

Hodnocení žáků

26.3.

Rámcový vzdělávací program

27.	Technologie vzdělávání

27.1.

Metody výuky

27.2.

Charakteristika nejfrekventovanějších metod výuky

28.	Organizace vyučování a jeho podoby

28.1.

Rozvahy nad různými organizačními formami vyučování a jeho vztahu k řízení třídy

28.2.

Plnění cílů a interakci mezi účastníky výuky (J. Solfronk, K. Janiš, J. Maňák)

28.3.

Programované učení ( B. F. Skinner, V. Kulič)

28.4.

Vyučovací hodina

29.	Evaluace a výzkum vyučování

29.1.

Metody pedagogického výzkumu

29.2.

Autodiagnostika učitele

30.	Komunikace jako prostředek sdělování a utváření vztahů ve škole

30.1.

Typy pedagogické komunikace

30.2.

Komunikace a vyučovací metody

31.	Vyučování s mediální oporou

31.1.

Práce s textem a obrázkovými materiály

32.	Integrace žáků se specifickými potřebami

32.1.

Vymezení, příčiny, projevy, hodnocení, klasifikace, reedukace

33.	Šikana z pohledu pedagoga

33.1.

Fáze procesu šikany

33.2.

Typologie agresorů a obětí

33.3.

Hlavní rysy šikany

33.4.

Prevence a řešení problému

34.	Multikulturní výchova a vzdělávání

35.	Sociálně patologické jevy – role školy při jejich prevenci a nápravě

35.1.

Tvorba školních preventivních programů

35.2.

Role metodika školní prevence (R. Jedlička, Jaroslav Koťa)

36.	Výchova k demokracii

36.1.

Práva dětí

36.2.

Rada školy

36.3.

Kázeň

37.	Etická výchova

37.1.

Mravní výchova

37.2.

Mravní chování

37.3.

Metody mravní výchovy

38.	Rodina a rodinná výchova

38.1.

Základní znaky rodiny

38.2.

Funkce a trendy moderní rodiny

38.3.

Spolupráce rodiny a školy

38.4.

Výchova k manželství a rodičovství ve škole

39.	Individualizace ve vzdělávání

39.1.

Reformní snahy

40.	Dramatická výchova jako prostředek rozvoje osobnosti jedince

40.1.

Charakteristika její podstaty, postupů, metod a možností uplatnění ve škole

41.	Enviromentální, globální a ekologická výchova

41.1.

Teoretická východiska a možnosti jejich aplikace ve výuce

42.	Sexuální výchova – její charakteristika a možnosti ovlivnit zdravý vývoj dítěte

42.1.

Didaktické principy sexuální výchovy

42.2.

Formy sexuálního zneužívání

43.	Průřezová témata dle RVP pro ZV

43.1.

Charakteristika průřezových témat a jejich vztah k současným podmínkám výchovy a vzdělávání.

44.	Volný čas jako prostředek výchovy

44.1.

Přehled nejvýznamnějších zařízení pro výchovu mimo vyučování

"Význam termínu pedagogika, předmět pedagogiky:
Slovo pedagogika je řeckého původu (pais = dítě, ago = vedu). Paidagogos byl člověk, jemuž byla v zámožných řeckých rodinách svěřována péče o děti. Učil se s nimi, vodil je do školy, dozíral na ně. Často to byl vzdělaný otrok. Později byly termínem pedagog označovány osoby, které se profesionálně zabývaly výchovou a vzděláním a byly pro tuto činnost speciálně připravovány.
Pedagogika je vědním oborem, který se snaží najít způsob, jak správně vychovávat a vzdělávat v nejrůznějších sférách života společnosti (tzn. že není vázána pouze na výchovu a vzdělávání ve školských institucích a na děti a mládež). Je to věda o výchově člověka, zkoumá výchovně vzdělávací proces v plné šíři a složitosti (tj. problematika cílů, obsahů, forem, metod a dalších prostředků výchovy a vzdělávání v nejširším slova smyslu).

Vznik a vývoj pedagogického myšlení, pedagogika jako vědní obor:
Jako samostatný vědní obor vznikla pedagogika až v 19. století vydělením z filozofie. Do 19. století se pedagogické myšlení rozvíjelo v rámci nejrůznějších filozofických, náboženských a politických koncepcí. Autorem prvního uceleného systému poznatků o výchově a vzdělání byl J. A. Komenský. Ve větší či menší míře se otázkami výchovy zabývala řada osobností historie – Sokrates, Platón, Aristoteles, E. Rotterdamský, J. Locke, J. J. Rousseau, L. N. Tolstoj atd.
Jako samostatný obor má pedagogika svůj předmět zkoumání (výchova), který primárně nezkoumá jiná disciplína; disponuje souborem výzkumných prostředků, metod a technik a má vytvořen základní pojmový aparát (! pojmy užívané jako speciální pedagogické termíny, jsou intuitivně každému jasné, proto hrozí nejednoznačnost a nepřesnost jejich chápání).

Dvojí pojetí pedagoga:
1. učitel, vychovatel, bez ohledu na zaměření či specializaci
2. učitel pedagogiky nebo výzkumný pracovník na poli výchovy a vzdělávání

● pedagogický prakticismus – názor, že učitelem (vychovatelem) se musí člověk narodit, že se jedná o umění, kterému se nedá naučit; přístup neumožňuje učiteli odhalovat důsledky a příčiny výchovně vzdělávacího procesu, unikají mu podstatné souvislosti
● pedagogický akademismus – jednostranná preference stránky teoretické při současném podcenění stránky motivační a dovednostní

Zdroje pedagogiky:
• studium názorů a zkušeností pedagogů teoretiků i praktiků z minulosti a současnosti
• studium názorů a zkušeností rodičů, žáků i širší nepedagogické veřejnosti
• studium historických i současných dokumentů, které se vztahují k výchovně vzdělávací problematice
• studium výsledků pedagogického výzkumu a výsledků příbuzných vědních oborů, které se vztahují k výchově a vzdělávání
• studium zahraničních poznatků a zkušeností"

Čistý text dosahuje cca 131 stran. Práce obsahuje tabulky a schémata.
Každá z otázek je zpracována v rozsahu cca 4 stran.
V práci je opominut zdroj: http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/338/prurezova-temata.html/.
Okruhy na Státní zkoušku v učitelském studiu pro 2. stupeň základní školy a školy střední. Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta, Katedra pedagogiky a psychologie.