"Babička měla syna a dvě dcery. Žila na slezských hranicích se starou Bětkou, která sloužila už u jejích rodičů. Babičce přišel dopis od dcery Terezky. Žadala ji v něm, aby se přestěhovala. Babička přání vyhověla.
Babičku měli všichni rádi, hlavně pro její upřímnost a šetrnost.
Na jaře a v létě chodila s dětmi do lesa na byliny. Tehdy také chodíval na Staré Bělidlo pan Beyer, myslivec z Krkonoš. Byl to hodný člověk a měl rád babičku.
Čas plynul a přijela knězna se svou komtesou Hortenzíí. S nimi přijel i pan Prošek. Na Starém Bělidle bylo veselo.
Jednou se babička vypravila na návštěvu k myslivcovým. Myslivec jí vyprávěl o Viktorce a jejích osudu. Viktorka se neštastně zamilovala do vojáka a měla s ním dítě. Voják ji opustil a Viktorka zešílela.
Babička navštívila i zámek. Paní kněžna jí byla nadšena a stále opakovala: „Štastná to žena!“.
Hospodský měl dceru Kristlu. Ta měla hocha Jakuba Mílu, přesto za ní chodíval Ital. Kristla ho odbívala a on si přesto nedal říct. Proto si na něj Jakub s kamarády počkal a dali mu, co proto. Zamazali mu nohy kolomazí. Ital se za to pomstil a Jakub musel na vojnu.
Na podzim odjížděla kněžna, slečna Hortenzie a s nimi i pan Prošek. V tuto dobu se také dralo peří a při tom babička vyprávěla, hlavně pohádky.
Přišly Vánoce, přišla neděle Černá, Kýchavá, Družební a přišla neděle Smrtná. Na Smrtnou neděli vynášela děvčata smrt, která ničila zimu.
O velikonocích, na pomlázkum, chodili chlapci už od rána koledovat, proto také venku nebylo vidět ani jedné dívky či ženy.
Po všech těchto jarních svátcích začala škola Barunce, Vilémovi a Janovi. Babička s Adélkou jim vždy chodily naproti.
Jednou za babičkou přišla Kristla a stěžovala si, že Míla musí na vojnu. Babička se hned poté, co přijela opět paní kněžna, vypravila na zámek orodovat za Mílu a Kristlu. Navštívila také slečnu Hortenzii, která chtěla babičku s vnoučaty namalovat.
Byly dožínky. O dožínkách se vrátil z vojny Jakub Míla. Pár dní potom se Babička stavila na jeho svatbu s Kristlou. Babička šla za starosvatku.
Za několik týdnů po Kristlině svatbě, přišel paní Proškové dopis, v němž bylo, že komtesa Hortenzie bude slavit snatek se svým bývalým učitelem – malířem. Paní kněžna si asi po dvou letech po Kristlině svatbě dala zavolat babičku. Když babička přišla, kněžna ji uvítala s malým chlapečkem v náručí. Chlapeček by sirotkem po komtese Hortenzii, která po roce svého manželství zemřela.
Čas plynul, babička stárla a chřadla. Když babička zemřela, přišli na její pohřeb lidé téměř z celého okolí, neboť ji měli všichni rádi. A když šel průvod okolo zámku, odhrnula kněžna záclonu a se steskem opakovala: „Štastná to žena!“"

Práce obsahuje pravopisné chyby a překlepy.