1.

Úvod

2.

Kniha

2.1.	Charakteristika hlavních postav

2.2.	Popis děje

2.3.

Závěr

3.

Film

3.1.	Analýza dialogu

3.2.

Ztvárnění

3.3.

Závěr

"Kniha Stín kapradiny byla napsána roku 1930 spisovatelem Josefem Čapkem, který se však vždy považoval především za malíře. Stejně tak režisér František Vláčil měl k výtvarnému umění vždy blízko. Proto jej zaujaly vizuální vjemy, které z Čapkovy knihy vycházely, a ta byla roku 1984 zfilmována pod stejnojmenným názvem. Vznikla tak dvě velmi poetická díla.
V knize je velmi důležitým prvkem používaná řeč. Monolog vypravěče splývá s vnitřním monologem postav a ten s přímou řečí. Velmi důležitá je role vševědoucího vypravěče, který se prezentuje jako objektivní pozorovatel. Obrací se však také k postavám děje, ke čtenáři, ke zvířatům ale i k neživým věcem jako například lesu nebo látce na šaty. Také mluví například hlasem duše nebo hlasem těla mrtvého hajného. Přímá řeč je omezena.
Co se týče charakteristiky dvou hlavních postav – Vaška a Rudolfa – je nám z mnoha pasáží jasné, že jejich charaktery jsou dosti odlišné. Vašek je naivní, citlivější a ustrašenější než arogantní, necitlivý a sebestředný Ruda, který si je jejich počínáním a zdarem mnohem jistější a pro Vaška, který se bojí samoty, je oporou. Když je například Vašek nemocný a probudí se uprostřed noci, nachází v přítomnosti Rudy, kterému důvěřuje, útěchu. Když se k ránu probudí Ruda, zaobírá se pouze úvahami, zda Vašek zemře nebo ne. Kvůli svému sobectví je ochoten opustit kamaráda, protože by se mu mohl stát přítěží. A Vašek mu tento pokus o útěk kvůli své ustrašenosti promíjí. Rozdíl jejich povah je také dobře patrný, když si vykládají zážitky s dívkami z Prahy. Vašek Rudu vyslechne, a protože je to jeho kamarád, rozhodne se historce shovívavě věřit. Ruda naopak Vaškovo vyprávění hned shodí jako pohádku. Přestože jsou rozdílní, jedno mají společné. Oba se bojí chycení a následků svého činu, přestože se navzájem ujišťují o opaku.
Vlastnosti a povaha Rudy a Vaška jsou nám vykresleny prostřednictvím dialogů nebo jejich vnitřních monologů zprostředkovaných vypravěčem. Méně informací je nám pak sděleno přímo vypravěčovým monologem. Mnohdy však monology vypravěče a postav splývají a je těžké je odlišit.
I o některých událostech mimo hlavní rámec příběhu – nebo spíše hypotézách o nich – se dovídáme prostřednictvím myšlenek a představ pytláků. Jde například o nalezení mrtvého hajného a sdělení to jeho ženě, o jeho pohřeb nebo o plánech Rudy a Vaška po zabití hajného. Spolu s vypravěčem nahlížíme do jejich myšlenek a jsou nám tak zprostředkovány nejpravděpodobnější možné situace, kterých mi ani postavy nejsme přímými svědky.
Prostřednictví vnitřních monologů jsou čtenáři sdělovány i pravé pocity Vaška a Rudy. I když se oba chvástají, dokazují si svou moc a nedotknutelnost a dokonce vinu shazují na hajného, od vypravěče se dovídáme, že hlavními pocity, které u nich převládají, jsou strach, který se snaží zamaskovat, a vina, které se snaží utéci: „Povídají si, že si jdou, kam se jim chce, ale zajisté, že Strach je tím vůdcem, který je vede stezkami neoznačenými“ . Jejich strach je patrný od první chvíle, kdy zabijí hajného."