0.

Úvod

1.	Vandalismus

1.1.	Vznik pojmu

1.2.	Druhy vandalismu

1.3.

Výskyt

1.4.	Vandalismus jako způsob agrese

1.5.	Destruktivní znaky

1.6.

Motivace

1.7.	Vymezení normality a sociální deviace

2.	Vymezení vandalismu jako sociálně patologického jevu

3.

Závěr

"1.7 Vymezení normality a sociální deviace
Dalšími pojmy jsou normalita a sociální deviace. Normalita je vždy vztažena k teritoriu, čase a danému sociokulturním prostředí. Podléhá vývojovým proměnám.
Podle Fišera (2009, s. 21 – 22) je hodnocení normality chování také odlišné vzhledem k dosažené úrovni vývoje hodnotitele. Jiný názor, a tedy hodnocení můžeme zaznamenat (a také předpokládat) u dětí, u dospívajících a u dospělých. Rozlišení, co je ještě normální a co je již odchylkou od společenské normy (abnormalitou), tedy není jednoduché. Vymezení závisí na teoretickém přístupu, použitém měřítku. Hranice mezi normální a abnormální variantou kterékoliv společenské normy je pohyblivá. Nemůže být jednoznačně a přesně určena, mění se totiž v čase a dle aktuálního sociálního kontextu. Hranice normy je tedy pohyblivá, normalita může být posuzována podle mnoha různých kritérií, v závislosti na okolnostech, které toto hodnoceni vyžadují.
Sociální deviací rozumíme jakékoliv porušení obecně uznávaných norem. Jde o velice obsáhlou množinu obsahující jak pozitivní, tak i negativní odchylky. Z pohledu sociální patologie jsou určující deviace s negativními dopady.
Podle Urbanové (2006, s. 83) nelze deviantní chování ztotožňovat s protiprávním jednáním. Deviace je pojem daleko širší, obsahující různorodé formy chování. To není omezeno zpravidla jen najeden čin, ale jde o celý jejich systém. Co se týče práva, tak jako právní vztahy jsou podmnožinou společenských vztahů, tak i deviace vůči právním normám jsou podmnožinou deviací proti společenským normám. Potom dochází k sankcionování deviantního chování státem jen v těch případech, kdy dochází k jeho střetu s právní normou. Protiprávní jednání je tedy pojem užší než sociální deviace. Vztahuje se pouze na jednání, které je v rozporu s právní normou.


2 Vymezení vandalismu jako sociálně patologického jevu
Podle Hayesové (2003, s. 121) stojí za povšimnutí, že tradičně se největší publicity dostalo takovým přístupům k agresi, které tvrdí, že lidé jednající agresivně se nějak „liší“ od ostatních. I když pro tyto teorie existuje měně důkazů než pro jiné, jsou společensky mnohem „pohodlnější“, protože nenutí zbytek společnosti podniknout proti agresi nějaké vážně míněné kroky.
Vandalismus lze definovat, jako sociálně deviantní jev na základě jeho opakovatelnosti. Normy jsou porušovány na různých územích a v různém čase. K porušování dochází jak u jednotlivců, tak i u skupin (party, gangy). Následkům takového destruktivního chování je podle jejich rozsahu přisuzování různě vysoké společenské závažnosti. V daném sociokulturním prostředí je vandalismus vnímán jako působení negativního fenoménu. Jak již bylo uvedeno, vzhledem k poškozování a ničení vzniká majetková škoda, jde tedy o delikventní až kriminální chování. Lze tedy tvrdit, že vandalismus je sociálně deviantní a sociálně patologický jev.
Sochůrek (2001, s. 8) uvádí, že vandalismus „je sociálně patologický jev, charakterizovaný logicky nezdůvodnitelným ničením různých věcných hodnot, obvykle jen pro radost zničení“. Vandalismus se velmi vzácně vyskytuje u dospělých jedinců, někdy je výsledkem řádění davu. Jde o jev typický především u adolescentů - chlapců a výrazně se na něm podílejí party. Dívky se na akcích vandalů aktivně podílejí zcela výjimečně. Někdy může být vandalismus projevem i u náboženských či jiných fanatiků, často trpících psychózou či závažnější formou psychopatie. "