1.	O autorovi

2.	Obsah díla

3.

Hodnocení

"Shrnout obsah celé knihy na několik stran nelze. Vedle výše uvedených problémů Jan Galandauer podrobně líčí také arcivévodův vítězný zápas s tuberkulózou, vybudování sídla na Konopišti, reformu armády za pomoci schopného majora Alexandera Brosche von Aarenau i jeho nástupce, válečného štváče Conrada von Hötzendorf, s kterým se „mírotvůrce“ František Ferdinand (krom nutnosti modernizace armády) neshodl téměř na ničem. Celá kniha vrcholí podrobným popisem okolností sarajevské tragedie, která se s odstupem jeví jako jeden z významných milníků moderních dějin. Poslední kapitola je epilogem, který sleduje osudy dětí Františka Ferdinanda.


Hodnocení
Kniha je od první kapitoly až do konce poutavým a věrohodným líčením osobnosti muže, který měl velké plány, jež mu však osud nedovolil naplnit. Autor však nepopouští uzdu fantazii a nevěnuje příliš prostoru úvahám „co by..., kdyby...“. Vědom si nezvratnosti dějinných událostí střízlivě konstatuje fakta. Přesto se ani on neubrání dotázání: „Mohl se František Ferdinand stát zachráncem habsburské monarchie?“ (s. 277) Uznává však, že ať už odpovíme kladně, nebo záporně, jedná se o pouhou nepodloženou spekulaci. Dějiny se odehrály jinak.
Nemá smysl zde vyjmenovávat klady celého Galandauerova díla, není totiž téměř nic, co by se mu dalo vytknout. Zábavnost a čtivost, které jsou pro čtenáře velmi důležité, jsou vyváženy vědeckou poctivostí a snahou o objektivitu. Jedná se o biografii Františka Ferdinanda d‘Este, proto jsou některé významné dobové události, jež se netýkají bezprostředně osobnosti rakouského následníka trůnu, upozaděny či zcela opominuty. Znalost základních reálií Evropy a Rakouska-Uherska přelomu 19. a 20. století je u čtenáře přirozeně předpokládána. Působení psaného slova je v průběhu četby vhodně doplněno souvisejícím obrazovým materiálem.
Na mne osobně nejvíce zapůsobilo autorovo závěrečné poukázání na nespravedlivou křivdu politických činitelů Československé republiky vůči potomkům rakouského arcivévody. Sirotkům Žofii, Maxmiliánovi a Ernstovi byly na základě protiprávního rozhodnutí poslanecké sněmovny ČSR roku 1921 sebrány statky v Chlumu u Třeboně a na Konopišti. Podle pozemkové reformy z roku 1919, jejíž legitimitu ponechme pro tuto chvíli stranou, měly být nástupnickým státem podunajské monarchie „znárodněny“ pouze statky Habsburského rodu. Děti Františka Ferdinanda a Žofie však byly od renunciace roku 1900 „pouze“ Hohenbergové (s. 327).
Přesto bylo přijato ad hoc usnesení, které připravilo potomky zavražděných manželů o jejich chlumské i konopišťské panství, „to místo právě, které bylo dějištěm komplotu obou dynastií (myšleno Habsburků a Hohenzollernů, pozn. P. P.) ke světové válce,“ jak tvrdil během debaty v poslanecké sněmovně bojovně ateistický a protikatolický radikál dr. Theodor Bartošek (s. 328), aby auditorium přesvědčil o správnosti konfiskace. Je evidentní, že se jedná o omyl či dokonce záměrnou lež. Jan Galandauer to přesvědčivě dokazuje v kapitole nazvané „Byla válka domluvena v růžových zahradách konopišťských?“ (s. 259-262). "