1.	Elektivní mutismus

1.1.	Typické příznaky

2.	Kasuistika elektivního mutismu

2.1.	Školní anamnéza

2.2.	Rodinná anamnéza

2.3.	Pedagogická diagnostika

2.4.	Diagnostický závěr

2.5.	Terapeutický postup

2.6.

Reflexe

3.

Závěr

"Někdy bývá označován také jako selektivní podle toho, které terminologii dává autor přednost (electiō – latinsky, selective – anglicky). Jedná se o poruchu sociálních vztahů se specifickým začátkem v dětství. Přesná etiologie není známa, existuje určitá korelace s výskytem anxiózních a fobických poruch v rodině. Někteří autoři (Praško, 2004) vyslovili určité podezření o genetických predispozicích pro tuto chorobu – delece krátkého raménka na chromozomu 18, ovšem problematika vyžaduje další zkoumání, poněvadž genetický screening se u nás zatím běžně neprovádí, a tak chybí větší datový soubor, který by umožnil podrobnější analýzu.
Typické příznaky jsou následující:
Důsledné mlčení v situacích, kdy jiné děti bez problémů komunikují s dospělým - učitelem (škola), naopak vcelku normální komunikace se spolužáky v době přestávky. Nejde tedy o poruchu komunikace z toho důvodu, že by dítě nevědělo jak mluvit. V některých situacích dítě mluví, v jiných důsledně mlčí – odtud elektivní mutismus.
Výskyt je relativně velice nízký, Höschl (2002) uvádí 2 – 5 případů na 10 000 dětí, lze ale předpokládat, že určité množství případů respektive případy hraniční nejsou nikdy diagnostikovány. Porucha se typicky projevuje a obvykle diagnostikuje při nástupu do školy, kdy je dítě ke komunikaci víceméně nuceno. U některých dětí se mutismus může projevit po traumatickém zážitku; zde je však zapotřebí zvážit, zda se skutečně jedná o mutismus a nikoliv o reakci dětské psychiky reagující na nezvládnutelný stres regresí do nižšího vývojového stádia.
Pro děti s elektivním mutismem je charakteristická plachost, uzavřenost, stydlivost, přecitlivělost, na druhé straně se jejich zatvrzelá neochota ke komunikaci může naopak jevit jako tvrdohlavost či nepřístupnost. Časté jsou podle některých autorů (Höschl, 2002, Seifertová, 2004) emoční poruchy a poruchy chování.
Z hlediska terapie se doporučuje především psychoterapie, nejlépe terapie hrou, skupinová či rodinná psychoterapie. V určitých případech by snad připadala v úvahu farmakoterapie (SSRI, SSNRI, RIMA, IMAO), ovšem osobně bych ji vzhledem ke známým rizikům pro dětský nervový systém jednoznačně nedoporučoval.
Prognóza elektivního mutismu je všeobecně dobrá, většina dětí překoná problém během prvního stupně základní školy, psychoterapie je nutná jen v těžších případech. Důležitý je v každém případě citlivý a individuální přístup učitelů, z tohoto hlediska jsou pro děti s tímto postižením maximálně vhodné malotřídní školy, na nichž nízký počet žáků ve třídě umožňuje opravdu individuální přístup.

Kasuistika elektivního mutismu.
S tímto případem jsem se setkal víceméně náhodou, když jsem v rámci povinné praxe ve 3. ročníku bakalářského studia pracoval na 1. stupni ZŠ jako pedagogický asistent dvou žáků se specifickými vzdělávacími potřebami. Vzhledem k mé kvalifikaci jsem byl současně požádán o provedení pedagogické diagnostiky (běžně s dětmi nepracuji, ovšem pedagogové byli ve značných rozpacích ze zpráv z jistého detašovaného pracoviště PPP, kam byly děti odeslány k vyšetření). "