1.	Zvolení tématu

2.	Popis prostředí při rozhovoru

3.	Popis komunikačního partnera

4.	Vztah k respondentovi

5.

Rozhovor

6.

Reflexe

"3. Popis komunikačního partnera
Paní Marie pracuje na základní škole, jako učitelka češtiny a dějepisu na druhém stupni, kde pracuji i já, ale jsem učitelkou na prvním stupni. K nám do školy na stoupila v září letošního roku po dvouleté nezaměstnanosti. Paní Marie se narodila v Ostravě, je jí 28 let, v červenci 2009 se vdala, děti zatím nemá. Vystudovala pedagogickou fakultu v Plzni, má ráda jakýkoliv sport hlavně pěší turistiku a nejen po Čechách, ráda si přečte dobrou knihu a podívá se na film na DVD. S manželem si před měsícem pořídili štěňátko, které jim zatím nahrazuje péči o budoucího potomka.

4. Vztah k respondentovi
S paní Marií jsem se znala spíše jen od vidění, potkávaly jsme se na školní chodbě, v jídelně, při pedagogické radě. Jednou při obědě jsem zaslechla, že pochází z Ostravy a nyní žije na okraji Prahy a do práce tak dojíždí 50 km každý den. To mě zaujalo, neboť já sama dojíždím autem pouhých 12 km a zvláště v zimním období, kdy jsou silnice nesjízdné, závidím kolegyním, které to mají blízko a nemusí se spoléhat na žádného dopravce. Protože jsem byla zvědavá, jakou cestou se dostala až do našeho města, domluvila jsem si s ní tento rozhovor.

5. Rozhovor
Já: Dobrý den, tak konečně se setkáváme jinak než na školní chodbě a jsem tomu moc ráda.
Ona: Dobrý den, jsem tomu také ráda, protože zde již pracuji 4 měsíce a stále si tu připadám strašně sama. S nikým jsem se zatím více neseznámila a to mě moc mrzí. Vím, že máme všichni moc práce a je málo času na nějaké posezení po práci, zvlášť když musím po práci spěchat na vlak, aby mi neujel navazující spoj. Takže když mě kolegyně zvaly na tzv. „soustředění učitelů prvního a druhého stupně“ v místí hospodě musela jsem odmítnout, protože se jinak domů nedostanu a jsem zcela závislá na vlaku a následně na autobusu, který k nám jezdí a když mi ujede musím stopem nebo pěšky a to se mi teď za tmy opravdu nechce.
Já: A to nemůžete jednou přijet autem?
Ona: Sice mám řidičák od 18 let, ale také jsem od té doby neřídila a asi už řídit nebudu. Manžel mi sice neustále říká, že bych se do toho měla dát, protože mi nebude neustále dělat taxikáře, ale já se po takové době bojím.
Já: No tak by pro Vás mohl přijet jednou za čas manžel.
Ona: To právě nejde. Má malou stavební firmu a myslí si, že je nenahraditelný. Pracuje až do noci a já ho nechci dál zatěžovat a na víc jsem mu řekla, že se bez auta obejdu i když on tvrdil, že ne a neustále mi tak předhazuje tu potřebu začít řídit. A nemohly by jsme si tykat?
Já: Určitě. Marie, říkala jsi, že pocházíš z Ostravy. Tak to je docela daleko tvoje nynější bydliště, kde jsi se tady vzala?
Ona: Je to docela složité. Ani nevím kde začít. Před maturitou jsem byla s turisťákem na puťáku a při té příležitosti jsem se seznámila s jedním klukem. Samozřejmě jsem se do něj bláznivě zamilovala a nechtěla bez něj žít. Bydlel a studoval v Plzni a tak jsem hned po maturitě podala přihlášku na peďák do Plzně. Máma byla proti tomu, protože před tím jsem vůbec neříkala, že bych chtěla být učitelka, viděla ve mně doktorku nebo právničku.
Já: No to jsi teda měla štěstí, že jsi si vybrala ten peďák, protože v této době říct někomu: „Já vystudovala práva v Plzni“, tak si okamžitě vzpomene na rychlostudenty z řad poslanců a umělců."

V práci chybí čárky ve větách.
Práce pro předmět Multikulturní tolerance - Univerzita J.A. Komenského, Praha.