1.	Světová historiografie

1.1.	Řecké dějepisectví

1.1.1.

počátky

1.1.1.1.

Hésiodos

1.1.1.2.

Hekataios z Milétu

1.1.2.

Řecké klasické dějepisectví

1.1.2.1.

Hérodotos z Halikarnasu

1.1.2.2.

Thúkydidés

1.1.2.3.

Xenofón

1.1.2.4.

Polýbios z Megalopole

1.2.	Římské dějepisectví

1.2.1.

Římská historiografie

1.2.1.1.

Gaius Julius Caesar

1.2.1.2.

Gaius Sallustius Crispus

1.2.1.3.

Titus Livius

1.2.1.4.

Josephus Flavius

1.2.1.5.

Publius Cornélius Tacitus

1.2.1.6.

Gaius Suetonius Tranquillus

1.2.1.7.

Ammiánus Marcellinus

1.3.	Byzantské dějepisectví

1.3.1.

Prokopios z Caesareie

1.3.2.

Theofylaktos Simokattes

1.3.3.

Maurikios

1.3.4.

Theofanes Homologetes (Confessor)

1.3.5.

Anna Komnena

1.4.	Dějepisectví evropského středověku

1.4.1.

Eusebios z Kaisareie

1.4.2.

Aurelius Augustinus

1.4.3.

Isidor de Sevilla

1.4.4.

Widukind

1.5.	Raně novověké evropské dějepisectví. Od konce středověku do nástupu osvícenství

1.5.1.

Itálie - Florencie

1.5.1.1.

Niccolo Machiavelli

1.5.1.2.

Francesco Huicciardini

1.5.2.

Francie

1.5.2.1.

Jean Bodin

1.5.2.2.

Jacques Bossuet

1.5.3.

Anglie a Německo

1.5.4.

Polsko - slušná úroveň (až dodnes)

1.6.	Evropské osvícenské dějepisectví

1.6.1.

Francie

1.6.1.1.

Montesquieu

1.6.1.2.

Jean Jacques Rousseau

1.6.2.

Anglie

1.6.3.

Německo- základ institucionalisace dějepisectví

1.6.4.

Rusko

1.6.5.

Polsko

1.6.6.

Itálie

1.6.6.1.

Giam Battista Vico

1.7.	Evropské romantické dějepisectví

1.7.1.

liberální, konzervativní

1.7.2.

Německo - intelektuální rozkvět (Goethe, Lessing, Schiller); filosofie (Kant, Hegel, Johan Gottfried Herder)

1.7.3.

Francie - klíčové téma - Francouzská revoluce

1.7.4.

Polsko

1.7.5.

Rusko

1.8.	Evropské pozitivistické dějepisectví

1.8.1.

literární a konzervativní dějepisectví (Německo, Francie, Anglie, Amerika, Polsko, Rusko, Švýcarsko)

1.9.	Světová historiografie 1. pol. 20. st.

1.9.1.

Německo - historie - podpora politických cílů a trendů

1.9.2.

Francie (Annales, Postmoderna)

1.9.3.

Významní historikové z ostatních států (Benedetto Croce, Johann Huizinga, José Ortega y Gasset, Miguel de Unamuno)

1.10.

Světové dějepisectví po 2. sv. válce

1.10.1.

současné dějepisectví

1.10.1.1.

Škola Annales a její východiska

1.10.1.2.

Německo, Francie, Anglie, Rusko,

2.	Česká historiografie

2.1.	České dějepisectví doby předhusitské

2.1.1.

Kroniky

2.2.	České reformační a humanistické dějepisectví doby předbělohorské

2.2.1.

Doba husitská a pohusitská

2.2.1.1.

Vavřinec z Březové

2.2.1.2.

Mikuláš Biskupec z Pelhřimova

2.2.1.3.

Václav Hájek z Libočan

2.2.2.

Bratrské dějepisectví

2.3.	České barokní dějepisectví

2.3.1.

Exulantská větev

2.3.1.

1. Pavel Stránský ze Zapské stránky

2.3.1.1.2.

Jan Ámos Komenský

2.3.2.

Domácí větev

2.3.2.1.

Bohuslav Balbín

2.4.	České osvícenské dějepisectví

2.4.1.

osvícenská historiografie

2.4.1.1.

Mikuláš Adaukt Voigt

2.4.1.2.

František Martin Pelcl

2.4.1.3.

Ignác Cornova

2.4.1.4.

Josef Dobrovský

2.5.	České romantické / obrozenecké dějepisectví

2.5.1.

Romantická historiografie

2.5.1.1.

František Palacký

2.5.1.2.

Pavel Josef Šafařík

2.5.1.3.

Karel Jaromír Erben

2.5.1.4.

Jan Erazim Vocel

2.5.1.5.

Antonín Springer

2.6.	České liberální a konzervativní dějepisectví. České dějepisectví na přechodu od romantismu k positivismu

2.6.1.

Wáclaw Wladivoj Tomek

2.6.2.

Antonín Gindely

2.6.3.

Josef Emler

2.7.	České positivistické dějepisectví

2.7.1.

Zakladatelská generace Gollovy školy

2.7.1.1.

Jaroslav Goll

2.7.1.2.

Antonín Rezek

2.7.3.

Ernst Denis

3.	Georg Gerson Iggers: Dějepisectví ve 20. Století, Praha 2002

3.1.

Úvod

3.2.	Raná fáze: ustavení historie jako profesionální disciplíny

3.2.1.

Klasický historismus jako vzor historického bádání

3.2.2.

Krize klasického historismu

3.2.3.

Německé hospodářské a sociální dějiny a počátky historické sociologie

3.2.4.

Americká tradice sociálních dějin

3.3.	Střední fáze: výzva sociálních věd

3.3.1.

Francie: škola Annales

3.3.2.

Kritická teorie a sociální dějiny: „Historická sociální věda“ ve Spolkové republice Německo

3.3.3.

Marxistická historická věda: od historického materialismu ke kritické antropologii

3.4.	Dějepisectví a postmoderní výzva

4.	Peter Burke: Francouzská revoluce v dějepisectví, Praha 2004

4.1.	„Starý režim“ v dějepisectví a jeho kritici

4.2.	Zakladatelé: Lucien Febvre a Marc Bloch

4.3.	Éra Fernanda Braudela

4.4.	Třetí generace

4.5.	Annales v globální perspektivě

"LOGOGRAFOVÉ (6/5. ST. PŘ. KR.)
- logos (= rozum), grafém (= znak)
- poutníci, cestovatelé chodící od města k městu, od osady k osadě; vyprávějí, co vše viděli, mnohé z toho zapisují
- 1. klasičtí řečtí dějepisci, osobnosti především z politiky, „muži života“
- Co zapisovali?
- genealogie (rodokmeny, rodopisy - vyrovnávání s mýtem, výklad původu bohů)
- chronologie (př. sled králů ve Spartě atd.)
- periegésis (záznamy zážitků z cest, cestopisy)
- tiseis (zážitky spojené se zakládáním nových měst a osad); Řekové dosáhli ohromné kolonizace
- historie (klasické vyprávění o různých událostech, dominují válečné události, řecko-perské války)
5. st. př. Kr. - skutečný vývoj dějepisectví: neřeší metodu, je to krásné vyprávění (definice Aristotelova); propojení historie, geografie, etnografie; fascinace dramatem a řečnickým uměním; oslava velkých činů
Hekataios z Milétu - logograf; „praotec historie“; společný jmenovatel - etika
Periegésis (Cesty po světě / Řecku) - líčí východní středomoří; dominuje geografie (zakladatel popisného zeměpisu)
Genealogie - vyrovnání s mýty, bohy; rozum; lidé (aristokracie); kritický k mýtům („nechce věřit všemu, co se povídá“)

ŘECKÉ KLASICKÉ DĚJEPISECTVÍ
Hérodotos z Halikarnasu (485 - 420) = otec dějepisu (Cicero), z dnešního Turecka, iónské prostředí
- zakladatel NARATIVNÍHO (vyprávěcího, popisného, kronikářského) DĚJEPISECTVÍ, čistý typ
- vývoj dlouhá staletí (konec v osvícenství)
- z aristokratické rodiny - zapletena v povstání; vyhnanství ostrov Samos; návrat; odchod do Athén
- silně ovlivněn - Periklova doba v Athénách - zde předčítá (kol. 430 př. Kr.); poznává dramatika Sofokla; zaznamenával zážitky a zapisoval je
- hodně cestoval (Babylónie - Eufrat a Tigris, Černomoří (Skýtové), Egypt - pyramidy, Egejské moře), skončil v Itálii - Túrie, dn. Brindisi (tam umírá)
Historia apodexis (Výsledek zkoumaného, = Dějiny, Múzy) - okouzlen proměnlivostí světa
- 9 částí; první 4 knihy - okolní dějiny (jedna kniha o Egyptě); 2. část - (5- 9 kniha) - řecko- perské války
- umělecké (spousta pohádek, pověstí a novel); víra v božstva (rozhodující zásah bohů)
1. filosof dějin
1) vize civilizačního střetu západu (Řekové) × východu (barb. Peršané)
- v moderní době umocnění: západ × východ ... dnes: západní civilizace × orientální civilizace (islám)
2) k udržení světa je nutná rovnováha X porušení → krize, katastrofa; řeší to bohové → porušitele srazí ranou do propasti"

Text je barevně členěn.