1.

Postižení

1.1.	Druhy postižení

1.2.	Společnost a postižený jedinec

2.	Rodina s postiženým dítětem

2.1.	Přijetí postiženého dítěte

2.2.	Výchovné styly

2.3.	Potřeby rodičů

2.4.	Potřeby dětí

3.	Dobrovolnictví

3.1.	Definování dobrovolnictví

3.2.	Dobrovolnictví v sociální sféře

3.3.	Možnosti pomoci dobrovolného asistenta

3.4.	Překážky dobrovolnické pomoci

3.5.	Motivy pro dobrovolnictví

4.	Vztah mezi dobrovolným asistentem a klienty

4.1.	Vytváření vztahu

4.2.	Hranice ve vztahu

4.3.	Moc a pomoc ve vztahu mezi asistentem a klientem

5.	Metodologie výzkumu

5.1.	Výzkumný problém a cíl výzkumu

5.2.	Základní výzkumná otázka a specifické výzkumné otázky

5.3.	Výzkumná metodologie

5.4.	Zkoumaná populace a způsob výběru výzkumného vzorku

5.5.	Technika sběru dat

5.6.	Způsob zpracování dat

6.	Popis konkrétních výstupů analýzy dat

6.1.	Rodinná situace

6.2.	Motivy pro využívání dobrovolné asistenční služby

6.3.	Začátky spolupráce s dobrovolnými asistenty a získávání důvěry

6.4.	Průběh a obsah dobrovolné asistenční služby

6.5.	Vztahy rodiny s dobrovolnými asistenty

6.6.	Prospěch z asistenční služby

7.

Závěr

"1.2. Společnost a postižený jedinec
Lidé se setkávají s osobami s postižením již od začátku své existence. Každá společnost si vytváří svou kulturu a součástí každé kultury jsou hodnoty, normy i vzorce chování. Díky tomu přiřazuje společnost každému postižení určitý subjektivní význam a podle toho k nositeli daného postižení přistupuje. Přístupem v tomto kontextu je myšlen soubor určitých projevů chování, které společnost vytváří, osvojuje si je a předává mezi sebou. Tyto projevy lez číst již z prvního kontaktu zdravého jedince a jedince s postižením. Vyjádřením postoje je již samotné pojmenování jedince s postižením.
Ačkoli není ustálena nějaká nejvhodnější terminologie, je doporučováno používat pro znevýhodněné osoby taková označení, která jsou jasná, výstižná a především vhodná a neurážející. Na prvním místě máme vždy kontakt s člověkem, pak teprve případně s jeho „vadou“. Proto je lépe používat označení jako např. člověk s postižením, jedinec s handicapem atd. Standardně se používá např. žáci se speciálními vzdělávacími potřebami na místo problémoví žáci atp (Slowík, 2007). Takže už jen samotným pojmenováním vyjadřujeme svůj postoj, vztah k lidem s handicapem.
Takové označení jedince může mít však i hlubší dopad na jeho psychiku a tím i na jeho další vývoj. Psychologičtí odborníci např. Vágnerová (2004a) poukazují na to, že vytváření psychiky osobnosti do velké míry ovlivňuje právě sociální interakce. Jejím prostřednictvím si jedinci navzájem vyjadřují své názory, postoje a hodnoty. Tak se jedinec dozvídá prostřednictvím komunikace informace o něm samém, tedy to, jak se druhým jeví. Podle Čačky (1997) je hodnocení druhými velmi důležité právě v dětství, kdy si každý jedinec vytváří vlastní sebehodnocení díky zpětné vazbě a ve srovnávání sebe sama s někým jiným. Tyto zkušenosti pak jedince stimulují a ovlivňují jeho psychické vlastnosti, takže je nucen se přizpůsobovat se a přijímat požadavky svého okolí.
V dnešní společnosti si však prakticky všichni lidé s postižením prožijí určitou zkušenost odmítnutí nebo nepřijetí ze strany společnosti. Společnost téměř vždy jedince s postižením stigmatizuje (Slowík, 2007). Přiděluje jim určité označení více či méně negativního významu, které je pak provází jejich životem. Vágnerová (2004b) v tomto kontextu mluví o stereotypech a předsudku. Ten se vytváří nepochopením určitého jevu, a tak člověk přijímá jeho interpretaci v předem dané a ještě jednodušší formě. Takový předsudek je zkreslený, ale pro laika je výhodný, protože se: „...nemusí zatěžovat uvažováním o věcech, kterým nerozumí“ (Vágnerová, 2004b, s.190). Proto společnost často přistupuje k jedincům s postižením stejně bez ohledu na jejich individuální osobnostní odlišnosti.
Díky odmítavým přístupům, kdy je jedinec s postižením považován za méněcenného, a toho na koho se musí brát ohledy, získává specifickou sociální roli, kterou mu společnost přiřazuje (Vágnerová, 2004b). Tím se jejich handicapem stává nikoliv postižení samotné, ale to, jak jej chápe jejich okolí.
Lze tedy říci, že díky primárnímu postižení, které může mít vliv na psychický vývoj jedince s handicapem, lze rozvinout postižení sekundární. Zpravidla se na vzniku sekundárních změn podílí krom negativního působení sociálního prostředí i specifický osobní charakter (Opatřilová a kol., 2006).
Z výše popsané teorie tedy vyplývá tato priorita: totiž aby jedince s postižením dokázalo přijmout jeho nejbližší sociální okolí, zejména rodina. Protože postoj rodiny k dítěti s postižením se promítá právě ve vztazích, přístupech k členovi rodiny a jeho výchově. Rodina svým chování do velké míry ovlivňuje, jak dokáže své postižení přijmout jedinec sám. Z tohoto důvodu se v následující podkapitole věnuji tématu rodina a postižené dítě."

Práce obsahuje tabulku.
Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd, Sociální pedagogika a poradenství.