1.

Úvod

1.	Manažer jako vůdčí osobnost (leader)

1.1.	Kdo je leader? Co je leadership?

1.1.1.

Lidské potřeby

1.1.2.

Komunikace a rozhodování

1.1.3.

Vlastnosti a postoje vůdce

1.1.4.

Vedení ve veřejné správě

1.2.	Styl vedení

1.2.1.

Koučování

1.2.2.

Delegování

1.3.	Leadership během změny

1.4.	Leadership během krizových situací

1.5.	Motivační strategie

2.	Leadership a styl vedení v týmu

3.	Leadership a talent management

3.1.	Lidské zdroje

3.1.1.

Zaměstnanci v rámci veřejné správy (model CAF)

3.2.	Talent a talent management

3.2.1.

Výběr a podpora budoucích vůdců

3.2.2.

Výběr talentů z externích a interních zdrojů

3.3.	Management znalostí

"1.1. KDO JE LEADER? CO JE LEADERSHIP?
Slovo leader neboli vůdce (4) má kořeny v anglosaském označení pro pěšinu, silnici nebo kurz lodi plující po moři. Znamená cestu, vývoj. Vůdcovství má tedy smysl pouze pro společnost, která se nachází na nějaké „cestě“. Smyslem vůdcovství je určování správného směru. Označení vůdce nemusí nutně znamenat člověka stojícího v čele. Musí ale znamenat člověka, který povede lidi a bude jim udávat směr, bude držet skupinu pohromadě a bude jí na dosah. Vůdcovství je často vysvětlováno na příkladu pastýře a jeho stáda. Pastýř udává směr, udržuje jednotu stáda a uspokojuje individuální potřeby svých ovcí.
Existuje několik rozdílných úrovní vůdcovství (4): týmové, operativní, strategické, národní a globální. Filozofii vůdcovství je možné uplatnit na všech těchto úrovních, protože překračuje hranice dané barvou pleti, rasou, pohlavím, časem a prostorem. Základní rysy lidské povahy jsou totiž víceméně stále stejné. Z historie jsou známy především vůdci ze sféry vojenské nebo politické. Již Sokrates a Xenofon ale učili, že dobrý obchodník se může stát i dobrým generálem, přestože nemá zkušenosti z války, a že tedy schopnost vůdcovství je do určité míry universální. Druhá světová válka nepřímo urychlila všeobecný posun k větší demokracii a lepšímu vůdcovství na pracovišti. Vynikající generálové v té době začali věřit a hlásat, že vůdcovství může být stejně efektivní i v době míru. Opět vycházeli z předpokladu, že lidská přirozenost se nemění. Díky tomu se postupně vůdcovství začalo uplatňovat i na poli průmyslové výroby a nyní se nacházíme na počátku nové éry managementu prostřednictvím vůdcovství. V důsledku výše uvedených skutečností nebude tato kapitola věnována výhradně leadershipu v oblasti veřejné správy, ale bude se spíše snažit vyjádřit samotnou filozofii vůdcovství.
Vůdcovství je jeden ze způsobů, jak přinutit jiné lidi, aby dělali to, co chce vůdce (2). Vůdcovství vyžaduje po vůdci vynaložení úsilí a svých nejlepších sil na to, aby získal souhlas svých lidí se svými záměry a cíly, aby získal jejich oddanost a angažovanost. Dalšími způsoby, jakými vůdce může dosáhnout práce lidí za účelem naplnění svých představ, je uplatňování moci demonstrováním toho, že je odborník, využíváním postavení a pravomocí manažera, nabízením odměn za projevenou ochotu a za vyhovění nebo naznačováním, že neochota či nevyhovění bude znamenat trest. Takové způsoby jsou ale nevhodnou základnou pro dlouhodobé produktivní vztahy. Z toho plyne, že vůdcovství je jedinou zodpovědnou a dlouhodobou možností, jak uplatňovat moc.
To, co vůdce chce dělat, může dělat pouze prostřednictvím druhých lidí. Oni produkují práci a vůdce je potřebujete. K tomu, aby vůdce dokázal přimět své lidi k tomu, aby ho následovali a ochotně pracovali za účelem naplnění jeho cílů, musí vůdce vědět, co je potřeba dělat, musí mít potřebné vědomosti a musí mít i správné osobnostní charakteristiky (4). Následující odstavce budou postupně věnovány jak praktickému přístupu k vůdcovství, který se zaměřuje na to, co musí vůdce dělat, tak přístupu z hlediska vlastností (jaký musí vůdce být). Přístup z hlediska vědomostí (co musí vůdce znát) zde nebude podrobněji rozveden, protože závisí na konkrétní oblasti aplikace vůdcovství."