1.

Úvod

1.1.

Historie

1.2.	Základní principy

1.3.	Implementace

2.	Jak funguje IPv6

2.1.	Formát datagramu

2.2.

Adresace

2.2.1.

Podoba adresy

2.3.

IPsec

2.4.

DNS

2.5.	Automatická konfigurace

2.6.	Neighbor Discovery

2.7.

Směrování

3.	IPv6 v praxi

3.1.	Dvojí zásobník

3.2.	Tunelování

3.3.	Translátory

4.

Závěr

"1.2 Základní principy

Požadavek na větší rozsah adresního prostoru oproti IPv4 vedl k nemalým debatám o optimální délce adresy. Na konec byla stanovena na 128 bitů, což je zhruba 4 krát větší délka než u IPv4. Prakticky máme k dispozici 3,4 * 1038 adres. Jak uvádí Pavel Satrapa: „to je těžko představitelné číslo, proto jej uvedu do souvislostí, povrch zeměkoule činí přibližně půl miliardy kilometrů čtverečních, to znamená, že na jeden čtvereční milimetr zemského povrchu připadá 667 * 1015 adres.“ Toto číslo je opravdu velké, ale zase lze říci o protokolu IPv6, že adresami velmi plýtvá. Celých 64 bitů je přiděleno na identifikátor rozhraní, z čehož vyplívá, že v jedné podsíti lze rozlišit miliardy miliard počítačů. Každá síť má prostor na adresaci 65 tisíc podsítí a takových sítí je k dispozici zhruba 30 tisíc na každého obyvatele zeměkoule.
Z hlediska automatické konfigurace se autoři snažili, aby byla bezpracná, proto zavedli dvě alternativy:

 stavová konfigurace je staré známé DHCP, které je upravené pro IPv6 (Jeho podpora je nyní povinná)
 bezstavová konfigurace představuje nový princip, kdy si PC dokáže sám stanovit svou adresu a naučí se směrovat, aniž by jeho správce kdekoliv cokoliv konfiguroval.

S bezstavovou konfigurací je těsně svázané téma tzv. „objevování sousedů“. Jeho hlavním cílem je nahrazení dřívějšího protokolu ARP při hledání fyzických adres sousedních počítačů (Lze použít i při automatické konfiguraci a objevování nových směrovačů a parametrů sítě).
U formátu datagramu byl počet položek minimalizován a jejich složení bylo upraveno tak, aby základní hlavička diagramu měla konstantní délku. Dřívější volitelné položky byly přesunuty do samostatných hlaviček, které mohou být přidávány k pevnému základu, přičemž pořadí přidaných hlaviček je uspořádáno tak, aby směrovač co nejrychleji mohl zpracovat ty, které jsou určeny pro něj a zbývající ignorovat. Tyto změny v záhlaví datagramu mají za cíl usnadnit jeho zpracování a umožnit tak směrování paketů vysokou rychlostí.
Pro usnadnění společné existence IPv6 a IPv4 byla vymyšlena řada nástrojů. Nejjednodušší možností je tunelování, které ponechává oba světy víceméně oddělené a pouze využívá infrastrukturu jednoho k přenosu dat druhého. Kromě tunelování jsou ještě k dispozici mnohem rafinovanější metody nabízející překlad datagramů a podobné věci.
Pro zajištění bezpečnosti slouží dvě rozšiřující hlavičky:

 autentizační (umožňuje ověřit, zda odesílatel dat je skutečně ten, kdo to o sobě tvrdí, a zda během přepravy nedošlo ke změně dat)
 šifrovací (Hlavička pro šifrování dokáže totéž a navíc lze její pomocí zašifrovat celý obsah datagramu)

Podpora mobilních uzlů je založena na domácích agentech, zde se jedná o směrovač, který je umístěn v domácí síti mobilního uzlu a „zastupuje jej“v době nepřítomnosti. Mobilní uzel svému agentovi hlásí aktuální polohu, a pokud mu do domácí sítě dorazí nějaká data, domácí agent je přepošle. Poté mobilní uzel oznámí odesílateli, že dočasně změnil svou IP adresu a další komunikace s ním již bude probíhat přímo."

Čistý text dosahuje cca 14,5 strany. Práce obsahuje tabulky a schémata.
Práce je kompilačního charakteru. Čerpá ze zdrojů řádně uvedených v použité literatuře.
Část práce je ve formátu MS PowerPoint *.ppt.
Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta.