1.	Počátky syndromu vyhoření

2.	Znaky syndromu vyhoření

3.	Příčiny vzniku syndromu

3.1.	Individuální

3.2

Pracovní

3.3	Organizační

4.	Stádia syndromu

4.1	Stádium idealistického nadšení

4.2	Stádium stagnace

4.3	Stádium frustrace

4.4	Stádium apatie

4.5	Stádium vyhoření

5.	Výsledky průzkumu u pedagogického sboru na gymnáziu

"Počátky zkoumání syndromu vyhoření můžeme najít v první polovině sedmdesátých let dvacátého století. Vůbec prvním člověkem, který použil termínu „burnout“ byl americký psycholog, narozený ve Frankfurtu, Herbert J. Freudenberger. [1,2] Tento jev popsal ve svém článku pojednávajícím o vyhoření u personálu „alternativních“ léčebných zařízení, jakými jsou například „Free Clinics“, které jsou závislé převážně na obětavé práci dobrovolníků. [3] Od té doby se začínají množit články v odborných časopisech, vzniká obrovské množství výzkumů a „horečka burnout“ trvá i v první polovině osmdesátých let. Syndrom vyhoření však není problémem posledních desetiletí. Existenci tohoto jevu lze doložit například i na starozákonních textech. [4]
Použitím slova „syndrom“ máme na mysli, že se jedná o soubor příznaků, tělesných či duševních stavů či projevů, s definovanou etiologií, patofyziologií, klinickým obrazem a vývojem. [5] Samotných definic je nespočet. Nemá cenu vymýšlet další, a proto uvedu dvě, které považuji za nejvýstižnější.
„Edelwich a Richelson: Burnout je proces, při němž dochází k vyčerpání fyzických a duševních zdrojů, k vyplenění celého nitra, k „utahání se“ tím, že se člověk nadměrně intenzivně snaží dosáhnout určitých subjektivně stanovených nerealistických očekávání nebo že se snaží uspokojit takováto nerealistická očekávání, která mu někdo jiný stanoví.“ [6]
„Pines a Aronson: Burnout je formálně definován a citově prožíván jako stav tělesného, citového a duševního vyčerpání, způsobeného dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání s chronickými situačními stresy.“ [7]
Společnými znaky většiny definic jsou přítomnost negativních emocionálních příznaků (vyčerpání, únava, deprese apod.) a souvislost snížené výkonnosti s negativními postoji člověka k dané činnosti. Tyto postoje se projevují i u dříve psychicky zcela zdravých jedinců. [8] V mnoha definicích jsem se setkal s názorem, že syndrom vyhoření existuje vždy ve spojitosti s výkonem nějakého povolání. S těmito výroky nemohu souhlasit. Se syndromem vyhoření se čím dál častěji setkáváme již u mladých lidí a jejich vztahu ke škole. Dalším příkladem je rodičovství, které nemůže být považováno za povolání, ale výše uvedené definice rozhodně nevylučují výskyt syndromu vyhoření v rodinném prostředí. Syndrom vyhoření může vzejít z jakékoli formy lásky či užšího vztahu člověka vůči jiné bytostí."

Poznámky pod čarou jsou součástí textu.