1.

Úvod

2.	Historie ústavního soudnictví

2.1	Ústavní soud ČSR

2.2	Ústavní soud ČSFR

3.	Ústavní soudnictví České republiky

3.1	Základní informace

3.2	Rozhodovací pravomoc

3.3

Soudci

4.	Řízení před ústavním soudem

4.1	Řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů

4.2	Řízení o ústavních stížnostech

4.3	Řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora

4.4	Řízení v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora

4.5	Řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky

4.6	Řízení o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66. Ústavy

4.7	Řízení o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního

soudu

4.8	Řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy

5.	Kauza Lisabonská smlouva

6.	Použitá literatura

"III. Ústavní soudnictví České republiky

A. Základní informace

Ústavní soud České republiky je zřizován její Ústavou. V té je také přímo zakotveno sídlo, kterým je Zemský stavovský dům v Brně postavený v letech 1875 až 1878. Prezident republiky má pravomoc založit Ústavní soud, Senát musí s tímto jmenováním souhlasit. Ústavní soud není běžným soudem, není ani členem soustavy soudů.

Hlavním předpokladem působení tohoto orgánu je ochrana ústavnosti, základních práv a svobod vyplývajících z Ústavy a Listiny základních práv a svobod. Je garantem ústavního charakteru výkonu státní moci. V systému rozdělení státní moci do tří hlavních složek tedy hraje důležitou a nezastupitelnou roli, je to monolitní orgán. Rušením podústavních norem, které jsou v rozporu s Ústavou, tedy může zasahovat do legislativní činnosti parlamentu. Dále může rozhodovat o mandátových věcech poslance či senátora a o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky: „V této souvislosti se nachází v pozici potenciálního arbitra sporů mezi parlamentem a prezidentem.” Posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou je další důležitá kompetence Ústavního soudu, z praktického hlediska tento typ rozhodování ukážu na nedávné kauze Lisabonské smlouvy.

B: Rozhodovací pravomoc

Ústavní soud má být dle Ústavy orgánem abstraktní a konkrétní kontroly ústavnosti. Znamená to, že by měl řešit nejen možné rozpory zákonů a jiných právních předpisů s ústavními zákony, ale měl by i projednávat individuální stížnosti v určitých případech porušování ústavnosti a zákonnosti. Kompletní výčet rozhodovací činnosti je podáván v čl. 87 Ústavy:

„(1) Ústavní soud rozhoduje
a) o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,
b) o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,
c) o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,
d) o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,
e) o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,
f) v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25,
g) o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiku podle čl. 65 odst. 2,
h) o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66,
i) o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak,
j) o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony,
k) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu,
l) o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí,
m) o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení.
(2) Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratifikována.
(3) Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud
a) o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou- li v rozporu se zákonem,
b) spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu.”

Poznámky pod čarou jsou součástí textu.