1.	Pozadí konfliktu

1.1	Daytonské dohody

1.2	Kosovká osvobozenecká armáda

1.3	Počátky bojů - 1998

2.	Vznik tzv. Kontaktní skupiny

2.1	Zřízení OBSE

2.2	Mírová konference v Paříži

3.	Vyhlášení operace Operace Allied Force

4.	Rusko-americké vztahy

4.1	Vývoj vztahů v 90. letech

4.2	Postoje Ruska

4.3	Sbližování Ruska se zeměmi bývalé Jugoslávie

4.4	Reakce Ruska na zahájení operace

5.

Rozuzlení

"Když byla v roce 1995 uzavřena mírová dohoda v Daytonu a v Bosně a na Balkáně zavládl mír, Kosovští Albánci spokojeni nebyli. Jejich sen o nezávislosti byl stále v nedohlednu, mezinárodní společenství nebralo na vědomí jejich situaci, a proto mnozí z nich začali vyhledávat jiné formy odporu.
Úspěšné vyjednání Daytonských dohod a ukončení války v Bosně mělo v té době mnohem vyšší prioritu než doutnající konflikt v Kosovu, o němž Miloševič odmítal jednat a případný nátlak na něj mohl ohrozit celá mírová jednání. „Ačkoliv je neúspěch vyřešit v Daytonu kosovskou otázku pochopitelný, nedostatek mezinárodního zájmu o tento problém byl obrovskou překážkou pro Rugovovu strategii nenásilného odporu.“ (DAALDER a O‘HANLON 2001: 10)
V této souvislosti se na scéně postupně začíná objevovat Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK). S vzestupem UÇK se opět začalo v oblasti zvyšovat napětí a nezadržitelně se začala roztáčet spirála násilí a křivd. Až do roku 1998 však nebyla na Kosovo zaměřena po-zornost mezinárodního společenství. Teprve počátek roku 1998 a především pak masakr v údolí Drenici v březnu téhož roku probudil mocnosti z letargie.
Po tvrdých lekcích, které přinesly předchozí balkánské konflikty, byl důraz kladen na vyřešení problému dříve, než dojde k otevřené válce. Jugoslávský prezident Miloševič však nebyl jednáním nakloněn a celou záležitost považoval za vnitrostátní problém. Jeho pohled však většina zainteresovaných zemí nesídlela. Případná válka by neznamenala humanitární katastrofu jen v samotném Kosovu, ale mohla by způsobit velké problémy i v okolních zemích, kde žilo mnoho Albánců. Rok 1998 tak byl ve znamení neustávajících potyček mezi Kosovskými Albánci s jugoslávskými bezpečnostními složkami a snahou mezinárodního spo-lečenství o vyřešení situace. Důležitou úlohu v jednání měla tzv. Kontaktní skupina, která fungovala již během války v Bosně, tvořená Spojenými státy, Ruskem, Francií, Velkou Britá-nií, Itálií a Německem. Všechny zúčastněné země od počátku jasně deklarovaly, že cílem není vyjednání kosovské nezávislosti, ale uklidnění situace a obnovení určité míry autonomie – alespoň v takovém rozsahu, ve kterém byla před reformou ústavy v roce 1989. Dílčí dohody však většinou neměly dlouhého trvání. Rezoluce Rady bezpečnosti ze září 1998 vyzívající k příměří a stažení jugoslávské armády zůstala bez odezvy. V říjnu 1998 tak Severoatlantická rada přijala rozhodnutí, které umožňovalo alianci použít sílu v případě, že by Bělehrad dále bojkotoval jednání. Pod hrozbou přímé vojenské konfrontace Miloševič ustoupil a souhlasil se zřízením mise OBSE (Kosovo Verification Mission), která měla dohlížet na klid zbraní. Ten byl z počátku Bělehradem dodržován, nicméně Kosovská osvobozenecká armáda se chopila příležitosti – obsadila do té doby armádou kontrolované pozice, což samozřejmě nezůstalo bez odezvy. Na přelomu let 1998 a 1999 se tak v Kosovu opět válčilo. V únoru 1999 byla dána poslední šance diplomacii – nedaleko Paříže na zámku v Rambouillet se sešly delegace obou znesvářených stran. Srbská strana z počátku dávala najevo svůj nezájem a konference se nezúčastnil žádný vysoký představitel této země. Teprve po pěti dnech na konferenci přijel prezident Srbské republiky Milan Milutinovič. Po prvním kole jednání došlo ke shodě na zá-kladních bodech dohody. Kosovská osvobozenecká armáda měla být odzbrojena během čtyř měsíců a jugoslávská armáda se měla během půl roku stáhnout. Kosovo se tak mělo stát me-zinárodním protektorátem, přičemž na dodržování podmínek by dohlížely jednotky NATO. Poté následovala dvoutýdenní přestávka, aby si obě stany ujasnily pozice. Když však byla 15. března jednání obnovena, srbská strana přišla s celou řadou nových, v zásadě protichůdných návrhů a jednání tak de facto sabotovala. Albánská strana dohodu podepsala 18. března, nicméně s vědomím, že k vzájemné dohodě s největší pravděpodobností nedojde. V následujících dnech proběhly ještě poslední pokusy přivést srbskou stranu k jednání, ale v noci 23. března oznámil americký diplomat Richard Holbrooke generálnímu tajemníkovi NATO Solanovi, že vyčerpal všechny diplomatické prostředky. Následující den začala Ope-race Allied Force."