1.

Úvod

2.	Pojem autonomie ve stáří

3.	Fyzická soběstačnost

4.	Finanční soběstačnost

5.	Svoboda - volnost

6.

Závěr

7.	Použité zdroje

"4 Finanční soběstačnost
Vstup do důchodového věku pro seniory představuje z hlediska financí na jedné straně jistotu stálého měsíčního příjmu. Na druhé straně je však tato finanční jistota velmi vzdálená průměrné mzdě v ČR (ve třetím čtvrtletí dosáhla průměrná mzda občana ČR částky 23 350 Kč , hovoříme-li však o průměrné výši důchodu – k září 2009 – jde o částku 10 031 Kč ). Tudíž téměř každý současný důchodce je nucen slevovat ze své dosavadní životní úrovně. Možnosti soukromých penzijních připojištění jsou diskutabilní, neboť ani stát nemá v současné době žádnou jasnou koncepci důchodové reformy. Z pohledu našeho regionu je třeba tuto skutečnost sledovat také ve vztahu s vysokou nezaměstnaností, která dopadá i na budoucí seniory (Z čeho šetřit na vlastní stáří?). V těchto nelehkých podmínkách je pak z vnějšího pohledu velmi pochopitelný pohled seniorů na finanční soběstačnost jako na podstatný prvek vlastní autonomie. To celé pak ještě komplikuje také jeden český fenomén – „babičky a dědečkové“, při kterém dochází k velkému transferu finančních prostředků na děti či vnoučata. Zde nacházíme také vysvětlení faktu, že senioři jen málo využívají nabídky volnočasových aktivit (zájezdy, kulturní vyžití apod.). Nakládání s vlastními financemi je tak na samém počátku zacíleno na zajištění bydlení, jídla, financování výdajů spojených se zdravotním stavem. Po uspokojení těchto základních potřeb pak zpravidla, dle výpovědí dotázaných, přichází na řadu právě rodina. Vlastní zájmy a koníčky či jiné vyžití je odsunuto právě na tento úkor. Je to také největší paradox českých seniorů, kdy při vlastním nízkém hodnocení svých penzí jsou stále schopni nacházet rezervy pro své příbuzné. Zde se nabízí vysvětlení, proč v případě špatného zdravotního stavu – snížení fyzické soběstačnosti, je rodina prvním článkem, na který se senioři obracejí (například namísto využití nějaké sociální služby, jenž by však vyžadovala finance, které senioři již vložili do rodiny). Toto rozhodnutí o nakládání se svými prostředky má za následek také přece jen menší sociální kontakty s okolním světem a větší fixaci na rodinu. Při jiném směru investování bychom přece jen více seniorů mohli pak pravděpodobně spatřit na zájezdech, v kavárnách či divadlech. Naše společnost má tak deformovaný obraz seniorů, kteří jsou skromní, příliš toho nepotřebují a jejichž doménou jsou jen lékaři a hromadné dopravní prostředky. Až si napříště tedy necháme od svých rodičů finančně přilepšit, musíme si sáhnout do vlastního svědomí, nakolik je to i naše vina."