1.	Historie obce

1.1	Nejvýznamnější události

1.2	Významní rodáci

1.3	Místní pověsti

1.4	Kulturní památky

2.	Současnost

2.1	Velikost a počet obyvatel

2.2	Obecní zřízení

2.3	Nejdůležitější instituce a budovy

2.4	Kulturní a veřejný život, možnosti

2.5	Zájmové činnost pro děti, sportovní využití

3.	Historie a současnost v kostce

4.	Čisovická kaplička

4.1	Vzpomínka na kapličku v Čisovicích od F. X. Svobody

4.2	Báseň Zuzčin smích

5.	Čisovické školství a založení školy

6.	Čisovice nebo Tisovice?

7.	Obec Čisovice – Bojov

7.1	Historie a čisovická koželužna

7.2	Jak se dříve žilo v Čisovicích

7.3	Odkud vzal své jméno les u Čisovic

7.4	Co to jsou Tisovice

7.5	Základní údaje o současnosti obce

7.6	Jaké služby najdeme v Čisovicích a Bojově

7.7	Významní rodáci

"Obec Čisovice – Bojov
Toto povídání o Čisovicích je pojato jako vyprávění o zajímavých momentech z historie naší obce a také si řekneme některé důležité údaje týkající se současnosti.

1. Historie a čisovická koželužna
Čisovice patří mezi nejstarší obce okresu Praha – západ. První písemné zmínky o této obci pochází z roku 1037, kdy je zmiňována v zápise zbraslavského kláštera. Později se staly součástí mníšeckého panství, a když v roce 1655 zakoupil Mníšek Servác Engel z Engelsflussu, projevily se změny k lepšímu také v Čisovicích. S jeho postavením mníšeckého pána souvisí založení Čisovické koželužny, jejíž symbol vyčiněné kůže je umístěn také ve znaku obce.
Servác Engel byl zbohatlý pražský Němec, který hledal vhodnou lokalitu ke svým podnikatelským záměrům. Je důležité, že byl původně koželuhem z Belgie a v roce 1648 pomáhal bránit Prahu před Švédy, tudíž měl velké zásluhy u císaře. Po obhlídce okolí Mníšku se dohodl s jeho majiteli Vratislavy z Mitrovic o prodeji třicetiletou válkou zpustlého mníšeckého panství. 30. září 1655 jej za 50.000 hotových zlatých Servác Engel kupuje. S penězi opravdu nešetřil, ale bylo to ku prospěchu majetku. Nechal postavit na místě zpustlé mníšecké tvrze zámek, pustil se do obnovy mníšeckých domů. A pak v Čisovicíh založil u Bojovského potoka „verkštat“ – koželužnu. V Praze měl ve svém oboru velký odbyt kůží, hlavně pro výrobu vojenské obuvi a koňských postrojů, tudíž potřeboval další výrobnu. V Čisovicích využil přírodních podmínek k vybudování na tehdejší poměry velké koželužny. Pro zajištění výroby a zapracování místních lidí si přivedl do Čisovic řadu Němců jako dílovedoucích a předních dělníků. Výroba velmi prosperovala a přinášela Serváci Engelovi velké peníze.
Potřebné tříslo k loužení syrových kůží obstarával „Bláhův“ mlýn, který nejdříve za 286 zlatých opravil a nechal při něm zbudovat stoupu na roztloukání dubové kůry. V té době v okolních lesích převládal dub, který pro tříslo byl kácen natolik, že došlo k jeho vymýcení. Po zániku koželužny v polovině 19. století duby nahradily lesy borovicové, smíšené s břízou a buky.
Servác Engel při dostatku hotových peněz mohl zvelebit i Čisovice. Stavěl nové hospodářské dvory, které sjednotil. Finančně pomáhal i prostým občanům s opravami domků. V roce 1656 obnovil nákladem 170 zlatých čisovickou hospodu „Na Špalandě“, jejíž lokalita není přesně určena, ale pravděpodobně stávala v části obce zvané „Višňovka“, kde se také nacházel ovčín.
Do čisovické koželužny byly dodávány syrové hovězí a vepřové kůže (krupony) jak z místních zdrojů, tak od řezníků v okolí, zejména z Prahy.
Z těchto syrových kůží (vepřovice, teletiny, hověziny, koniny, osloviny, koziny apod.) musel být odstraněn zbytek tuků a jiných látek, aby kůže nehnily. Potom se kůže namáčely do kádí, zahloubených v zemi kolem Bojovského potoka, kde se v tříslovém nálevu loužily. Tyto „lázně“ se nacházely v místech, kde nyní stojí čp. 129 a v blízkém okolí. Potok při loužení přiváděl čistou vodu a odváděl vzniklé odpady po loužení.
Tříslo z dubové kůry, listí žaludů a duběnek působilo svraskávání a dávalo podle receptury i barvu kůži. Od hnědé k červené. Silné usně se používaly jako podešve bot a k výrobě řemenů, dále k výrobě koňských, volských a kravských postrojů. Tenčí kůže se používaly jako stélkové k výrobě bot, kožených zástěr, rukavic apod. Hotové kůže, které se odborně nazývají usně, se potíraly sádlem, lojem nebo také voskem.
Výrobu řídili němečtí dílovedoucí a zruční dělníci. Od té doby se také datuje výskyt dosud v obci nezvyklých jmen: Obermajer, Langmajer atd."