1.	První část díla

1.1	Řeč o lásce

1.2	Sokratova řeč o lásce

1.3	Podstata duše

2.	Druhá část díla

2.1	Názory na řečnictví

2.2	Názory na spisovatelství

3.	Závěrečná rozmluva Sokrata s Faidrem

4.	Názor autora na dílo

"Celé dílo se skládá ze dvou částí.
V první začíná Faidroos přednášet Lysiovu řeč o lásce. Vykládá v ní nevýhody, které vznikají hochovi, je – li po vůli svému milenci a proti tomu pronáší výhody styku hocha s nemilujícím. Chlapec však nemá být po vůli všem nemilujícím, nýbrž jen tomu, kdo mu tuto řeč pronáší. „..mnozí z milujících zatoužili po těle dříve, než poznali povahu a nabyli znalosti ostatních vlastností, tak že určitě nevědí, budou-li chtít být přáteli ještě i po tom, až ochladne jejich žádost; naproti tomu není pravdě podobno, že by nemilujícím, kteří i dříve miláčkům jsouce přáteli i s nimi obcovali, zdroje požitku zmenšili jejich přátelství, nýbrž jest pravdě podobo, že tyto zdroje zůstanou upomínkou pro budoucnost. “

Sokrates není spokojen s obsahem ani s formální stránkou řeči. Na Faidrovo vyzvání se pokouší o řeč dokonalejší. Téma si však trochu obměňuje. Podává řeč milence, jenž si chce naklonit miláčka tak, že se tváří jako by zamilován nebyl. Ve své řeči podává definici lásky. „ …. v každém z nás jsou jakési vládnoucí a vedoucí ideje, jichž následujeme, kamkoliv nás vedou; vrozená touha po rozkoších a získané přesvědčení, bažící po nejlepším. …. ta tedy žádost, jež nerozumě ovládla přesvědčení směřující k správnému, byvši přivedena k rozkoši krásy a vzmohutněvši mocně žádostmi sobě příbuznými ke kráse tělesné, tím že zvítězila nad nimi svým vedením, právě podle své síly dostala název a láskou byla nazvána.“ Na konci řeči však Sokrata upozornilo daimonium (jeho svědomí), že svou řečí urazil boha Erota. Sokrates tedy chce svou chybu napravit a povědět palinodii, jež by obsahovala chválu Erota a doporučuje Faidrovi, aby k podobné palinodii vyzval i Lysiu.

Ve své druhé řeči o lásce Platon, který se v knize nechává zastupovat Sokratem, vykládá o nesmrtelnosti duše. „Každá duše je nesmrtelná. …Jedině to, co se pohybuje samo sebou, poněvadž nepozbývá vlastní své podstaty, nikdy nepřestává se pohybovati, nýbrž i ostatnímu, co se pohybuje, jest zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však nemá původu. …co se samo od sebe pohybuje, jest nesmrtelno, nebude se nikdo ostýchati, prohlásiti pohyb za podstatu a známku duše.“
Dále vykládá o podstatě duše v podobě krásného mýtu, kde duši přirovnává k okřídlenému dvojspřeží, do něhož je zapřažen jeden kůň dokonalý (dobré žádosti) a druhý nedokonalý (zlé žádosti), kteří jsou řízeni vozatajem (rozumem). Ve stavu preexistenčním, spatřovali duše pravé jsoucno v původu bohů v končinách nad nebeských. Ve zmatku, kdy některý kůň ve spřežení získá převahu ve snaze zřít co nejvíce jsoucna, přichází mnoho duší o perutě a dostávají se v život pozemský. To není nic jiného, než rozpomínání se duše na to, co kdysi zřela v průvodu boha. Na ctnosti nerozpomíná se duše tak snadno jako na věčnou krásu, kterou kdysi vnímala nejdokonalejším smyslem, zrakem. V tom je smysl lásky. Není to smyslná žádost, nýbrž hnutí duševní, posvátná moc, jež pudí milujícího k milovanému, aby spatřil jeho krásu, jež je odleskem věčné ideje krásna a pomocí ní se vyprostil z pout pozemského života a účastnil se jako druhý poznávání pravého jsoucna „…Kdykoliv někdo při pohledu na krásu pozemskou a při vzpomínce na krásu opravdovou nabývá perutí, a chtě na nich vzlétnouti, ale nemoha, jako pták pohlíží vzhůru a nedbá věcí pozemských – že toto nadšení ze všech je nejlepší a nejlepšího původu i pro toho, kdo je má i kdo se ho stává účastníkem, a že milovníkem krásna, účastný tohoto vznětu, nazývá se milujícím.“"

Vytvořeno do předmětu Filosofie pro nefilosofické obory.