1.	Téma času dle Lakoffa a Johnsona

2.	Dělení času dle Bergsona

3.	Důraz kladený na minulost

4.	Odezva v literatuře 20. století

5.

Paměť

6.	Bergsonovy myšlenky ve vztahu k dějinám

7.	Seznam použité literatury

"U Bergsona je vědomí objektivizováno, stává se součástí hmotného světa – při vnímání se nacházíme mimo sebe, rozdíl mezi vnímáním a vnímaným objektem se stírá. Bergson tak představuje originální teorii vnímání, chápaného jako akt jednání, od něhož odděluje paměť, která nepřichází po vnímání, ale souběžně s ním, vjem existuje zároveň jako minulý i přítomný, přičemž tyto jeho dva aspekty na sebe navzájem odkazují. Význam paměti je jasný z předchozího konstatování, jak vidí Bergson minulost ve vztahu k přítomnosti – to, co přidává k aktuálnímu naše paměť, je důležitější než ono aktuální samo. Bergson odlišuje dva typy paměti – jedna z nich je spíše návyk, neukazuje, nýbrž opakuje, je to naučená činnost, osvojený zvyk, který vždy znovu oživujeme v přítomnosti, druhá je pak pamětí v pravém slova smyslu, která zachycuje události našeho života ve formě představy. Paměť je principem trvání, jedině díky paměti jsme sami sebou a naše přítomnost je vždy následkem paměti. Jak si ale představit vlastní trvání? Těžko definovatelnou představu řeší Bergson pojmem intuice, pomocí které jsem schopný odhalit něco zcela jiného než druhou metodou poznání – analýzou –, totiž právě onen proud vědomí, kde jsou všechny stavy oživeny jediným společným životem.
Otázkou je, jestli je opravdu důležitější minulost, než to, co právě prožíváme. Vždyť právě přítomné okamžiky přehlušují v právě probíhajícím veškeré vzpomínky, pospojovat jsme si to schopni až v dalším průběhu, až v budoucnosti. Souhlasím s tezí, že paměť výrazně modifikuje naše přítomné prožívání, vždyť naše zkušenost je základním tvůrcem našeho přístupu ke světu, ale podle mě je třeba zdůraznit i jiné faktory, které vstupují do aktuálního okamžiku, než jen paměť (novost, budoucnost).
Ve vztahu k dějinám, včetně dějin literárních, bychom pak mohli přenést Bergsonovy myšlenky spojené s individuální pamětí do roviny kolektivní paměti. Bergson svým důrazem na minulé a na vzpomínání podtrhuje vlastně i význam dějin a tvrdí, že nemůžeme oddělit to, co je, od toho, co bylo. Nemůžeme vnímat přítomnost bez ohledu na minulost, minulost je svým způsobem důležitější než přítomnost. Proto veškerá literární díla nemůžou být vytvořena, aniž jsou ovlivněna díly předchozími, jedna etapa literární historie tak nemůže být vnímána samostatně, odtržena od ostatních, protože je součástí trvání, součástí plynoucího a nedělitelného trvání. Jakékoli určování mezníků je relativní, protože z kontinuity, kterou dějiny jsou, člení na diskontinuitní a přetržité etapy. Proto může být toto členění také značně subjektivní a u jednotlivých odborníků se výrazně lišit.
Bergsonovo zcela specifické pojetí oněch veličin – minulosti, přítomnosti (a zčásti i budoucnosti) – můžeme tedy promítnout i do vnímání dějin. Protože podle Bergsona ve skutečnosti neexistuje vnímání, které by nebylo spjato se vzpomínkami, není možné dějiny v naší přítomnosti opomíjet. Je otázkou, zda lze podobně jako pojem paměti přenést i pojem vědomí a intuice z jednotlivce na společnost. Pokud trvání, a následkem toho i čas, mohou být uchopeny pouze intuicí, neboť pojmová analýza vede k paradoxům, jak může chtít (literární) historik, pro kterého je takový čas základní dimenzí, ve které se pohybuje, uchopit dějiny a oněm paradoxům se vyhnout?

Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a literární vědy, Práce do předmětu Základy literární historie